Semistrelnaja - Sedmibolestná

OBMĚKČENÍ KAMENNÝCH SRDCÍ

Kavárenští povaleči

Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích

Prohlášení biskupů Pravoslavné církve v českých zemích k problematice homosexuálních svazků a k některým v současné době rozšířeným hříchům

Ve snaze následovat našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, apoštoly a učení pravoslavné církve, jsme vážně znepokojeni snahou některých bratří a sester z jiných křesťanských vyznání, kteří se snaží přizpůsobovat slova a skutky našeho Pána, o nichž mluví Evangelia některým neblahým společenským jevům současnosti a svým vlastním představám. Zejména se jedná o problematiku vzájemného soužití lidí stejného pohlaví a o přijetí homosexuálních svazků církví a společností.

Ještě více nás znepokojuje, že tito bratři a sestry neváhají k hlásání svých názorů velmi vzdálených od učení Evangelia a také od původního etického učení a postojů církve, využívat prostor přidělený křesťanům v české veřejně právní televizi a dalších prostředcích masové komunikace a tam své představy uvádět jako stanoviska pro všechny křesťany přijatelná a jako ta, která jsou v souladu s duchem a učením Evangelia.

Bible zaujímá k problému homosexuálních vztahů jednoznačný postoj: "Nebudeš obcovat s mužem jako se ženou, je to ohavnost" /3M 18, 22/. Sv. apoštol Pavel dále mluví o "hanebných vášních" a také o tom, že: "Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoji zcestnost". Apoštol nám dále připomíná, že Božího odsouzení se dostane také těm, kdo takovéto jednání schvalují /Ř 1, 18-32/. V listu ke Korintským se dokonce mluví o tom, že tito lidé nezdědí věčný život: "Nemylte se: Ani smilnící, ani modláři, ani cizoložníci, ani modloslužebníci ani zvrhlíci …nebudou mít účast v Božím Království" /1 Kor 6, 9- 10/.

Biblické texty odmítající homosexualitu formovaly a spoluvytvářely křesťanskou morálku a kulturu a vzdělávaly mnoho generací. Popírání přímého smyslu slov sv. apoštola Pavla některými křesťany je v protikladu ke dvoutisícileté křesťanské tradici a v protikladu biblickým textům. Homosexuální vztahy jsou z pohledu Bible i z pohledu učení církve hříchem, který odděluje člověka od Boha. V současnosti jsme ale v této věci svědky u mnoha lidí přijetí postojů, které jsou ve zjevném protikladu k učení církve a jeví se také jako nezdravé a nebezpečné pro další vývoj rodiny a společnosti.

Bylo by však velkým omylem vybrat si z mnoha hříchů, kterým lidé dnes podléhají a které jsou velmi rozšířeny pouze jeden (například praktikování homosexuálních svazků) a nemluvit o mnoha dalších, které jsou dnes ve společnosti a dokonce někdy i v církvi pokládány za přijatelné.

Zde musíme mluvit o velmi rozšířeném sobectví a individualismu a nepamatování na Boha, zrovna tak jako o rozšířené praxi mimomanželských styků, manželské nevěře, rozvodech a o častých potratech, které nemají ani zdravotní a ani sociální odůvodnění. V současnosti tolerovaným, avšak závažným hříchem vedoucím k destrukci mezilidských vztahů, duševnímu a duchovnímu úpadku je mezi mladými lidmi rozšířené nemírné holdování alkoholu a návykovým látkám. Do popředí vystupuje také hřích konzumního způsobu života, vedoucí ve svých důsledcích k destrukci Božího stvoření.

Církev a křesťané nesmí omítat pomoc lidem, rodinám a společenstvím, pokud jsou hříchem a hříchy postiženy. Nesmí se ale také přizpůsobovat situacím majícím svůj základ v mravním a etickém relativismu, nihilismu a úpadku a prohlašovat projevy nemoci za projevy zdraví, případně před věřícími z jakýchkoliv účelových a politických důvodů zakrývat skutečnost, že hřích a přetrvávání ve hříchu přivádí člověka a lidstvo na duchovní scestí a k zatracení.

Bůh v osobě svého Jednorozeného Syna přišel spasit hříšníky a ne spravedlivé. Bůh je láska a křesťané se proto musí modlit za všechny lidi a přát jim spasení. Církve a křesťané jsou povinní ve své službě Bohu a každému člověku otevírat cestu k obrácení, pokání a k duchovní vyléčení. Na druhé straně se však nesmí bát pojmenovat hřích a to především proto, aby ti, kteří mu propadli nalezli cestu k Bohu a ke spáse.

Pro nás, biskupy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, není možné schvalovat úpadek lidské přirozenosti, která byla stvořena samotným Bohem a nemůžeme ani schvalovat, aby stanoviska skupiny lidí postižené jakýmkoliv hříchem zpochybňovala a přizpůsobovala osobu samotného Bohočlověka Krista - Boha a Spasitele své představě a prezentovala jej jako toho, který je hříchem postižen. Takovýto názor jednoznačně odporuje církevnímu učení.

Pro pravoslavné věřící zůstávají nadále v platnosti kánony církve, které jsou i dobách mravnímu úpadku a ztráty duchovního horizontu normou, o dodržení které by měl každý pravoslavný křesťan podle svých sil a možností s Boží pomocí usilovat v zájmu svého duchovního pokroku, spásy a věčného života v království nebeském.

Členové Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku:
Arcibiskup pražský a českých zemí Kryštof
a biskup olomoucko-brněnský Simeon

(Text prohlášení je možné publikovat pouze v celku. Publikování jednotlivých částí a výňatků prohlášení je možné pouze se svolením Posvátného synodu biskupů Pravoslavné církve v Českých zemí a na Slovensku. )

Orthodox monks sing Christ Is Risen!

cherubim hymn complete

Bl. Karel z Domu Rakouského

Blahoslavený Karle z Domu Rakouského, náš císaři a králi, modlil ses ve vyhnanství do své smrti za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému rozkolu. Prosíme Tě, přimlouvej se nyní před tváří Boží za český národ, aby Bůh osvítil rozum a srdce Čechů svým Svatým Duchem, aby byl zastaven hrozný odpad od Boha a Církve, aby se český národ vrátil ke Kristu a jeho Církvi a přijal svého zákonného krále. Amen.

Sancte Míchael Archángele

Sancte Míchael Archángele, defénde nos in proélio contra nequítiam et insídias diáboli esto præsídium. Imperet illi Deus, súpplices deprecámur: tuque, princeps milítiæ cæléstis, Sátanam aliósque spíritus malígnos, qui ad perditiónem animárum pervagántur in mundo, divína virtúte, In inférnum detrude.

Homosexualita v bibli

o. Aaron

Ve většině publikací na toto téma se obvykle úvahy obracejí na biblické výpovědi, v nichž jsou homosexuální kontakty zakazovány. Ale to samo o sobě však nestačí. Je potřeba se zajímat i o to, co v bibli není.
Především bychom při četbě bible měli zvažovat historický charakter textů, tzn. jejich lokalizaci v určité historické epoše a kultuře. Interpretace ignorující historický charakter textu nebo literární druhy je interpretací fundamentalistickou, a ta je odmítnutá v dokumentu Papežské biblické rady " Výklad bible v Církvi" z roku 1993.
Především si musíme uvědomit, že v bibli není homosexualita pojímána tak, jak jí rozumí současný člověk, tzn. jako ORIENTACE, která JE v člověku, ale které on sám není autorem; člověk si ji sám nevymyslil, ale přijímá ji do základů své vlastní duchovnosti, čímž v sobě odkrývá další aspekt své jedinečnosti.
Tento přístup není biblickým autorům znám. Ti když někdy vystupují proti homosexuálním praktikám mužů (nikdy žen!) předpokládají, že každý muž je orientovaný heterosexuálně, a že homosexuálním kontaktům se podvoluje jedině pro zábavu nebo slast.
Jestliže tedy v bibli čteme ostré odsouzení homosexuálních kontaktů, je třeba vzít do úvahy, že musíme zohlednit naznačená kriteria.
Naše vědomosti o homosexuální orientaci jsou úplně jiné, než v dobách, kdy vznikaly biblické knihy. Skutky dnešního člověka nelze proto posuzovat podle starověkých textů z jiné kultury a ignorovat přitom celou šíři vědy a poznání v této oblasti. Byl by to zpátečnický fundamentalismus.
Všimněme si jednoho zásadního poznatku, a to, že mezi velmi častými biblickými výpověďmi k sexualitě zaujímají verše dotýkající se homosexuality okrajové místo, je jich pouze několik.
O sexuálních kontaktech mezi ženami bible neříká nic. Příčina tkví v tom, že takové styky se vůbec nebraly v potaz. Vážné bylo to, co muž činí se svým semenem. Zvláště drastické předpisy Starého zákona jsou postaveny na základě, že izraelský lid se má rozmnožovat, má být početný, a proto není dovoleno semeno vylévat zbytečně.

Podívejme se tedy na jednotlivé texty:

1. Genezis (1.kniha Mojžíšova) 18,20-21; 19, 1-9 Hřích Sodomy.
Z důvodů, které jsou pro mě nepochopitelné, je tento text pojímaný jako text tvrdě odsuzující a trestající homosexuální skutky. Ale pozorné čtení nás přivádí k poznání, že hříchem tam byla nehostinnost. Bible sama tuto interpretaci nastoluje u Ezechiela 16, 48-49 (Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, tvá sestra Sodoma se svými dcerami nenapáchala tolik zla jako ty se svými dcerami. Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy: pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala), v Knize Moudrosti 19, 13-14 (Na hříšníky však přišly tresty, ne bez předchozích výstrah mohutného krupobití a blesků. Právem trpěli za své zlé skutky, protože chovali zlovolnou nenávist k cizincům. V Sodomě nepřijali neznámé hosty, kteří k nim přišli, v Egyptě z hostů, svých dobrodinců, udělali otroky) a v Evangeliu sv. Matouše 10, 5-15 (Vyslání Dvanácti). Ona nehostinnost se projevovala i v útočném domáhání se sexu, čili v násilí. Homosexuální aspekt není nikde zdůrazněný, naopak nabídka Lota, aby si dotěrní obyvatelé Sodomy posloužili jeho dcerami sugeruje, že homosexuální charakter požadovaného činu neměl většího významu.

2. Ve Starém zákoně existuje jeden text, na který se většinou odvolávají lidé, kteří nepochopili co je to homosexuální orientace. Vyvozují z něho pak různé "kruciáty" proti homosexuálním osobám. Tento přístup se někdy objevuje i na úrovni církevních dokumentů, např. v prohlášení biskupských konferencí, jak tomu bylo např. před dvěma lety v Rakousku.
Jedná se o fragment Zákona svatosti z knihy Leviticus (Lv 17-26), jmenovitě o Lv 18, 22: Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost! Lv 20,13 hovoří o trestu smrti.
"Zákon svatosti" je starověkým textem, který obsahuje předpisy úplně jiné společnosti, mající jiné problémy a úplně jinak je řešící. Zákon svatosti podobně jako jiné právní předpisy Starého zákona nezavazují podle učení Církve současné křesťany, protože se jich v posledku nedotýkají. V souvislosti s tím jsou odkazy na vybrané verše zavádějící. Jestliže tedy tento Zákon svatosti nezavazuje, tak se to týká celého Zákona, tedy všech jeho veršů.
Odvolávky na vybrané verše starověkého právního předpisu, který samotná Církev nepovažuje za závazný, je hrubou ignorancí nebo úmyslnou lží.
Zákon svatosti je dokument náboženských zákonů napsaných pro Izraelity. Postoj a nároky, které požaduje, mají zabezpečit jejich odolnost vůči jiným národům, mají zabezpečit jejich "čistotu", přičemž "čistota" je pojímána kulticky; to je pojetí pro nás úplně cizí. Zakázané praktiky, ke kterým přináleží též homosexuální kontakty, byly totiž součástí kananejských náboženských obřadů a v souladu s tím se pohlíželo na jejich praktikování izraelskými muži jako na zpronevěru kultovní jedinečnosti Izraele.
Pojetí "ohavnosti" je v celém Zákoně vztaženo k nečistotě rituální. Například požívání vepřového masa je též označováno za "ohavnost" a nikdo v Církvi netvrdí, že není dovoleno jíst vepřové proto, protože to Zákon svatosti zakazuje. Z toho plyne, že sexuální kontakty mezi muži jsou ve Starém zákoně nahlíženy z hlediska kultu, nikoliv z hlediska sexuální etiky.

3. Ke zmiňovanému příběhu Gen 18,20-21, 19,1-9 (hřích Sodomy) se vztahuje i vyprávění z knihy Soudců 19 (hřích Gibejců). Též zde se jedná o to, že neizraelští muži nezachovávají zásady pohostinnosti. Domáhají se vydání hostů, aby s nimi mohli sexuálně svévolně obcovat. Hostitel se pokouší své hosty chránit a nabízí místo nich svoji dceru nebo ženu. Z toho je jasné, že se nejedná o homosexualitu. Toto vyprávění se týká provinění proti pohostinnosti, navíc spojeném s násilím.
Obě vyprávění jsou založena na izraelském stereotypu, podle kterého je morální pořádek zachováván pouze v Izraeli. V jiných národech panuje podle něho sexuální nevázanost, což představuje pro Izrael velké ohrožení. Svým způsobem polemikou proti tomuto stereotypu jsou vyprávění Gen 12,9-20 (Abrahám v Egyptě), 20,1-18; 26,1-11 (Abrahám a Izák v Geraru u Filištinců). V těchto třech příbězích bible s tímto převládajícím stereotypem polemizuje a ukazuje, že národy nemusí být tak zlé, jak Izraelité soudí.

4. V tomto kontextu je vhodné vzpomenout Onana (Gen 38,7-10), poněvadž od něho pochází pojmenování činnosti tak populární mezi gayi (onanie).
Dle práva leviatátu byl Onan povinen vzít si ženu svého bratra, aby zplodil děti, které by právně přináležely jeho bratrovi. Onan prostě nechtěl vyhovět, a proto "kdykoliv vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratrovi nezplodil potomka" (Gen 38,9). Z toho plyne, že Onanův čin není masturbace, ale přerušovaná soulož (coitus interruptus). Ostré odmítnutí přerušované soulože pak plyne z Božího příkazu, aby se izraelský národ rozrůstal. Kromě toho praktikovaly okolní národy obřad, jehož cílem bylo přinutit bohy, aby dali úrodu, tzn. obřad vztahující se k pozemské plodnosti. Tohoto obřadu se účastnili výhradně muži a jeho ústředním momentem byla společná masturbace. Věřili, že vylévání semene na zem pomůže zemi k plodnosti. Odsuzování vylévání semene zmiňované v bibli je tedy třeba chápat v kontextu vymezení Izraelitů od okolních národů a od cizích obřadů.

5. V publikacích o homosexualitě v bibli je obvykle zmínka o biblických výpovědích, které homosexuální praktiky zakazují. Do celkového obrazu však patří i vyprávění o přátelství Davida s Jónatanem, které je popsané 1. knize Samuelově s jistým ohlasem v knize druhé.
Jónatan byl synem Saula, Davidova předchůdce na trůnu. S mladým Davidem se poprvé potkal po jeho vítězství nad Goliášem. David byl nejmladší z osmi synů Jesseho, mohlo mu být tak přibližně dvacet let, když se objevil v Saulově táboře. Autor knihy píše, že David "byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu." (1.Sam 16,12). Překladatelé si nejsou jisti, jak překládat popis barvy Davidových vlasů. Pravděpodobně se jedná o blond. Pokud by tomu tak skutečně bylo, není těžké si představit, že uprostřed černovlasých "jižanů" musel blondýn vypadat přitažlivě a upoutat pozornost.
Láska Davida k Jónatanovi je na několika místech popisována stejně, jak se většinou hovoří o erotické lásce mezi dvěma osobami. "Jónatan přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama. Saul ho totiž vzal onoho dne k sobě a nedovolil mu vrátit se do otcovského domu. A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe." (1. Sam 18,1b-3)
Hluboce prožitý vztah mezi Jónatanem a Davidem je zřetelný na několika místech i z toho prostého faktu, že oba uzavřeli mezi sebou smlouvu, kterou později obnovili. (1 Sam 23,18; por. 20,8)
Mimoto David zpívá v písni po smrti Jónatana: "Stýská se mi po tobě můj bratře Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen" (2Sam 1,26). O tom, zda tato láska měla erotický charakter, existuje mnoho různých výkladů. Existují i různé interpretace dogmatického charakteru, které se snaží rozšířit biblické myšlení o vlastní představy. Podle nich se jeví zcela nemožné, aby v bibli byla zmíněna láska dvou mužů. Jestliže však kdokoliv tvrdí, že je nemožné to, co je tak jednoznačně řečeno, sám se vyřazuje z vážné diskuse.
Navíc bychom se měli vcítit do semitské kultury života, která se dochovala dodnes. V ní je homoerotická láska mezi muži velmi rozšířená a nikdo se tomu nediví. Vztahy mezi muži a ženami jsou založeny na jiném základě, a to znamená, že jedno druhému nepřekáží.
Třeba ještě podotknout jednu skutečnost: způsob jakým autor vypráví o lásce Davida a Jonatána ukazuje na to, že se autor inspiroval při svém vyprávění i legendou o Gilgamešovi a Enkiduovi, a ta jednoznačně vypráví o homoerotické lásce, která jako jeden z výrazů měla i tělesné sblížení. Nejdůležitější však je, že svazky přátelství či lásky mezi muži byly v té době zcela normální a samozřejmé. Proč?

V diskusích nad výpověďmi Starého zákona je třeba mít na paměti jeden základní aspekt: Zmiňované texty Starého zákona zakazují mužům "spát jak se spí se ženou". Použitá hebrejská slova ukazují, že se jedná o akt penetrace, ve které je jeden z mužů v pasivní roli, čili v roli ženy v anální pozici. Nejedná se tedy v žádném případě o jiné a celkové zaujetí stanoviska v tom, co se nyní nazývá homosexualitou, ani též o odvrhnutí jakýchkoliv homosexuálních praktik. V biblických výpovědích jde o to, že mužům je zakázáno být v roli ženy, poněvadž něco takového je pro muže nedůstojné a poněvadž tím je překročena svatá hranice sexuálních rolí. Žádný text obsahující zákazy se netýká možnosti lásky mezi muži, kteří si jsou rovni v sexuálních rolích. Takový svazek není nikde zakazovaný, a dokonce je ztělesněný v osobách Davida a Jonatána. Oba jsou si rovni na což ukazuje stvrzení jejich příměří, dar pláště a celé výzbroje. (1Sam 18,4). Láska mezi nimi je vzájemná. Patří do orientální kultury života mužů, ve které se nejvíce cení muž, zatímco role ženy je až v dalším plánu. Vlastně v té kultuře může být vskutku láska mezi muži nazvána "podivuhodnější" než láska mezi mužem a ženou. Taková láska totiž nezahrnuje pouze svazek úcty, ale též plnou spolupráci a propojenost společnými závazky. Fyzicko-erotické formy se v takovém svazku nemusí vůbec objevit, ale často do něj náleží.
K tomu je třeba podotknout, že pojetí a pochopení homosexuality ve všech psychologických a společenských aspektech nebo pochopení společenských rolí je ve Starém zákoně nepřítomno. Historii Davida a Jónatána tedy můžeme chápat jako svazek mezi sobě rovnými muži, ale bez rozlišení aktivní a pasivní role. Je též třeba uvážit, že láska mezi nimi nepřekážela svazkům s ženami. Je tedy zřejmé, že tento příběh nehovoří o současném porozumění homosexuality jako preferenci orientující se výlučně na lásku mezi muži, která vylučuje svazky se ženami.

Nový zákon

1/ Téma homosexuality se v NZ v evangeliích nevyskytuje.

Zdá se, že pro Ježíše toto téma není důležité. Ježíš klade důraz především na čistotu srdce, spravedlnost, poctivost, soucítění, vytváření pokoje (Mt 5,8; 15,11.18-20; srv. 1Kor 7,19; Gal 5,6, Řím 2,29;17,14).
Existují spekulace o tom, jaká forma lásky spojovala Ježíše s Janem Evangelistou. Evangelium sv. Jana několikrát používá obratu "učeň, kterého Ježíš miloval". Při poslední večeři Jan položil svoji hlavu na Ježíšova prsa (Jan 13,23; 19.26+21,7-20). Samozřejmě nevíme, jakého typu bylo toto přátelství, ale je jasné, že se mimo jiné manifestovalo i tělesnými dotyky.
Matouš v kapitole osmé a Lukáš v kapitole sedmé vyprávějí o uzdravení setníkova "chlapce" Ježíšem. Překladatelé užívají slovo "sluha", ale v řeckém originále (Mt8,6) je použité slovo "pais", což znamená "chlapec", zatímco slovu "sluha" odpovídá řecký ekvivalent "doulos". U Lukáše 7,2 je napsané, že byl pro setníka "drahý", a to ve významu "milovaný" (řecky "entimos"). To by vypovídalo o citovém vztahu setníka ke chlapci, což může ukazovat k tomu, že chlapec byl setníkovým milencem. Ježíš uzdravil chlapce a pochválil setníkovu víru.

2/ V listech sv. Pavla se třikrát hovoří proti homosexuálním skutkům. Analýza těchto textů nás však přivádí k poznání, že tyto texty nelze vztahovat na dnešní situaci, poněvadž Pavlovi nebyl znám pojem "homosexuální orientace".

A/

Řím 1,18-32 ( zvláště 26-27: "Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy změnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost").

Pavel v těchto větách používá obratu proti přirozenosti (nepřirozený, řecky "para physin"). Řecká formulace znamená to, co je "netypické, vycházející za to, co je běžné, zvykové". To však neznačí morální odsouzení, poněvadž list Římanům 11,24 hovoří o Bohu, že koná "para physin". Řecké termíny, které Pavel používá pro homosexuální akty ("atimia" - nečest, potupa, hanba; "aschemosyne" - neslušný, hanebný čin) označují, že tyto činy nebyly přijatelné společensky, a proto je nepřijímal ani Pavel. Nejedná se tedy o morální kvalifikaci. Pavel je Žid, který je na otázky těla velmi citlivý (Řím 1,24). Přišel z židovství do řeckého světa, který byl úplně jiný. Charakteristický je ten fakt, že pojmy, označující zlo a neetické chování ("asebeia" - bezbožnost, "adokia" - bezpráví, křivda,nespravedlnost, nepravost) jsou použity ve verších 18-19 a 28-31, tzn. před a po verších dotýkajících se homosexuálních aktů. V každém případě je odmítnutí homosexuálních aktů spojeno s odmítnutím modloslužby. V Pavlových vyjádřeních se odráží stereotyp tehdejšího židovského myšlení, že uprostřed ostatních národů panuje modloslužba spojená s nepořádkem v sexuální oblasti, a to zbožný Žid musí odmítnout. Pavel po setkání s řeckou kulturou odmítl všechno, co spatřil, a tak vylil dítě i s vaničkou. Tak Pavel pojímá homosexuální skutky jako "neshodné s přirozeností" a akty heterosexuální jako "shodné s přirozeností". Ale je jisté, že spor se dotýká toho, co konvečně uznáme za shodné nebo neshodné s přirozeností.
K tomu je třeba připomenout, že někteří řečtí spisovatelé uznávali homosexualitu za tak shodnou s přirozeností jako heterosexualitu. Platon v "Ústavě" považuje dokonce homosexualitu za něco vyššího než je heterosexualita.
Důležité je pochopení toho, z čeho je u Pavla vyvozován hříšný charakter homosexuálních skutků. Pavel totiž předpokládá, že lidé konají své homosexuální akty navzdory své vrozené heterosexualitě. To znamená, že Pavel zná pouze homosexuální skutky osob heterosexuálních, a pouze k tomuto se vyjadřuje. Pavlovy výpovědi se tak nemohou týkat osob homosexuálních, neboť Pavel homosexuální orientaci vůbec neznal. Podle našeho součastného poznání se osoba s homosexuální orientací chová shodně se svojí individuální přirozeností.

B)

1Kor 6,9-11: "Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast na Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království".

1 Tim 1,9-10 : "… a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení …".


Tyto texty vypočítávají přestupky. Mezi těmi, kteří podle Pavla spolu se sexuálními nevázanci, zloději, lakomci, pijáky atd. nevejdou do Božího království, jsou jmenováni i "arsenokoitai". Toto slovo je překládáno různě (v Ekumenickém překladu jako "zvrácení", jindy jako "muži ležící s muži", jindy jako "muži ležící s chlapci" - pedofilové). Použití tohoto slova v těchto seznamech ukazuje na to, že Pavel tyto vyjmenované skutky chápal v souvislosti se sebeovládáním člověka a byly pro něj pouhou nevázaností. Tyto texty stojí tedy mimo téma našeho zájmu, protože se netýkají homosexuality jako integrální součásti osobnosti, která se spojuje s vnitřní intimitou.

Závěrečná metodologická poznámka


Nikdo z nás nezachází s Biblí tak, že by s plným vědomím přijímal to, co je v ní napsané, a že by to přenášel bez rozmyslu do svého života. To je nemožné. Mnoho právních předpisů není možné přenést do dnešní doby, protože ta je jiná. Žijeme v jiných společensko-kulturních poměrech a především disponujeme jinou sadou vědění o světě a člověku. Proto je nevyhnutelně nutná taková interpretace, která nám zprostředkuje duchovní zásady, ale ne konkrétní předpisy. Při posuzování konkrétních otázek a problémů musíme postupovat v souladu s dosaženým stupněm poznání doby. Na příkladu homosexuality se ukazuje, že biblické výpovědi, dotýkající se homosexuálních skutků, se opírají o velmi úzká kritéria, která náležela do tehdejší židovské kultury.
Bible nikde neodmítá trvalou homosexuální orientaci, nestaví se proti tělesnému sblížení osob stejného pohlaví svázaných láskou nebo hlubokým přátelstvím.
Z popisu lásky Davida a Jónatana, lásky Ježíše a Jana Evangelisty nebo setníka a jeho chlapce je zřejmé, že láska mezi muži, která se manifestuje v tělesném sblížení, je biblickými autory akceptovaná jako skutečnost, která prostě existuje a je součástí společenské konvence.

Přeložili: pvl, wk

in: Petr V. Lochman

Sv. Alfons z Liguori/ Sodomie

Coitus masculi cum masculo, et feminae cum femina est perfecta sodomia, in quacumque parte corporis fiat congressus, si fit cum affectu ad indebitum sexum …
Notandum 3º quod sodomitae (sive sit agentes, sive patientes) si sunt laici, incurrunt poenam mortis, et combustionis cadaveris; si vero sunt Clerici, aut Religiosi, privantur Officis, Beneficiis, et Privilegiis Clericalibus, dummodo sodomia sit perfecta cum alio viro, et consummata intra vas, ac etiam fraquentata. Hae autem poenae non incurruntur, nisi post sententiam, ut communius et probabilius tenent Suarez, Navarrus, Lessius, Barbosa, Salamanticae etc. contra alios

in: Confessore diretto per la gente di campagna, kap. 9, bod 7


Quod poena sodomitarum, si sint laici, damnatur morte et combustione. Clerici vero et Religiosi per Bullam 27. S. Pii V. editam die 30. Aug.. 1568 Horrendum, privantur omni officio, beneficio, et privilegio clericali; dummodo (ut docent DD.) sodomia sit 1. sit cum alio viro, non femina, aut bruto; 2. sit perfecta cum pollutione intra vas; 3. sit frequentata, cum dicitur in Bulla, sodomiam exercentes. Probabilius est hac poenas incurrere etiam patientes, ut dicunt Bonac. Salm. Diana et Barbosa, contra alios, dum patients sunt vere sodomitae. Contra vero probabilius docent Suarez, Navarra, Bonac, Barbosa, Lessius, Fill. Trulench. Salamant., etc. (adversus Azor, Dicast., etc.) has poenas non incurri nisi post sententiam, quamvis dicatur in Bulla: Praesentis Canonis auctoritate privamus; quia ut diximus in Tract. II, n. 25 nulla poena privans jure acquisito incurritur, nisi post sententiam, saltem declaratoriam.


in: Homo apostolicus, tomus I., tract. 9, n. 26

-------------------------------------------

Theologia moralis, lib. III, tract. 4, cpt. 2, n. 470-472

in: Katolikrevue

K problému homofobie

Prof. Dr. Udo Rauchfleisch, Basilej

---

Co je homofobie?

Za homofobii označujeme společně s Weinbergem (1972) iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života.

Pojem "fobie" je v této souvislosti však použit nevhodně a brisanci daného tématu spíše zastírá, než by ji osvětloval. Za "fobické" pokládáme ve vědecké terminologii chorobně úzkostné chování vyplývající z individuálních zkušeností. To se projevuje tím, že se postižený snaží za každých okolností vyhnout určitým situacím nebo předmětům, ze kterých má strach.

Homofobii oproti klasickým fobiím nemůžeme v přísném slova smyslu zařadit k psychickým poruchám. Mezi lidmi se vyskytuje natolik často, že jí nelze přiznat status choroby. Problém by se tím kromě toho individualizoval. V neposlední řadě se pak homofobní lidé v žádném případě lesbám a gayům nevyhýbají, nýbrž se jimi - částečně excesivně - zabývají a jejich blízkost dokonce vyhledávají, aby s nimi mohli zacházet agresivním způsobem.

Z těchto důvodů se domnívám, že pojem homofobie příliš bagatelizuje a zastírá skutečný obsah, o který zde jde, a sice antihomosexuální násilí. Trefnější je tedy spíše pojem heterosexismus ražený Herekem (1984), který místo individuálního aspektu zdůrazňuje společensko ideologickou dimenzi, která odmítá a stigmatizuje všechny neheterosexuální formy jednání a identity.

Formy a četnost homofobních antihomosexuálních postojů

Je jasné, že četnost antihomosexuálních postojů závisí především na tom, o jakých jejich manifestacích mluvíme. V následující diskusi se nechci podrobněji zaměřovat na extrémní formy manifestních násilných činů proti lesbám a gayům. Sice v žádném případě nejsou tak vzácné, jak se všeobecně předpokládá, a dotýkají se, což je ještě méně známo, homosexuálních žen téměř ve stejné míře jako homosexuálních mužů (Berrill, oJ., van Oort, oJ.). Ve forenzních posudcích takovýchto násilných činů si stále potvrzuji, že jsou homofobní postoje mají většinou mladí muži a jejich nenávist proti homosexuálům, která z nich vyplývá, se vybíjí v násilných aktech.

Zatímco je v těchto případech destruktivní dimenze zcela zřetelná, zůstává násilný aspekt mnoha jiných způsobů jednání, jejichž důvodem jsou homofobní postoje, zdaleka zastřen a lze jej rozeznat až při důkladnější analýze. Pokud zkoumáme vyjadřování a chování širších skupin obyvatelstva, zjistíme, že je antihomosexuální násilí v širším slova smyslu světově rozšířeným fenoménem, který se vyskytuje dokonce i u psychosociálních pracovníků či v církevních kruzích.

Velký výzkum skupiny vědců z mnichovské univerzity na celkem 2 522 lesbách a gayích (Knoll et al., 1995) a Scheebergerova studie (1997) pocházející ze Švýcarska na 880 homosexuálních mužích a ženách poukazují na alarmující procenta těch, kteří ve svém dosavadním životě kvůli své orientaci zažili diskriminaci na pracovišti - 81% (v SRN) resp. 64% (Švýcarsko). Diskriminace na základě homofobních postojů zahrnuje široké spektrum, které sahá od nepříjemných vtipů na gaye a lesby přes urážky či nemožnost pracovního postupu až k "psychoteroru" a otevřenému tělesnému násilí.

Homofobní postoje se manifestují stejně obecně známým způsobem v odmítavém přístupu k lesbám a gayům, jak dokazují rozsáhlé průzkumy na reprezentativních skupinách obyvatelstva.

Bochow (1993) tak dochází na základě svého reprezentativního dotazování ve východním a západním Německu k následujícímu závěru: "Nejméně jedna třetina obyvatelstva může být označena za silně nepřátelskou vůči homosexuálům, další třetina je ambivalentní, to znamená, že není přímo antihomosexuální, ale v žádném případě není prosta odmítavých postojů a klišé. A maximálně u jedné třetiny celkového obyvatelstva můžeme mluvit o tom, že je relativně bez antihomosexuálních postojů.

Strach z kontaktu s homosexuály byl zřetelný především tam, kde se nejednalo o všeobecné postoje a názory, nýbrž o konkrétní sociální kontakty. Za zmínku v této souvislosti stojí také urážlivá oficiální prohlášení katolické církve a různá stanoviska církve evangelické, především pokud se jedná o konkrétní otázky, jako například duchovní podpory stejnopohlavních párů ("žehnání") nebo zaměstnávání homosexuálních církevních pracovníků.

V této souvislosti je důležité mít stále před očima, že se homofobní zaměření a násilí z něho vyplývající neprojevuje jen ve zmiňovaných přímo odmítavých postojích. Projevuje se také, jak vyplývá z citátu Bochowa, v diskriminujícím přístupu k lesbám a gayům vycházejícím z nejrůznějších klišé.

Tak je pro homosexuály například velmi urážlivé, především pokud pracují v psychosociální či církevní sféře a přicházejí zde do styku s dětmi a mládeží, že musejí být stále konfrontováni s předsudky, že pro ně představují "nebezpečí svedení". Stejně tak v případech, kdy jsou lesbickým matkám a homosexuálním otcům odpírány jejich rodičovské a výchovné kompetence.

Toto jsou jen dva z nejčastějších předsudků, které můžeme stále slýchat od homofobních jedinců a jež mají nedozírné následky na život homosexuálních žen a mužů. A setkáváme se s nimi i přesto, že nyní již na základě výsledků humánních vědních oborů víme, že "svedení" k homosexuální orientaci není možné (pokud však dojde k sexuálním vztahům mezi dospělými a dětmi, jedná se o sexuální zneužívání a násilí a ne o otázku homo- nebo heterosexuality, přičemž je sexuální zneužívání prokazatelně deliktem, který se vyskytuje především v heterosexuální oblasti). Stejně tak i dlouhodobé studie na dětech, které byly vychovávány stejnopohlavními páry, prokázaly, že lesbické matky a homosexuální otcové disponují stejnými výchovnými předpoklady jako rodiče heterosexuální a vývoj jejich dětí se v ničem neliší od dětí ostatních (Rauchfleisch, 1996 a, 1996 b, 1997).

Jak hluboce zakořeněny jsou takové diskriminační předsudky přímo u profesionálních pracovníků psychosociální a církevní sféry, ukazuje Calmbachova studie (1996, 1997) provedená za účelem vysvětlení nepřátelských postojů vůči lesbám u 345 pracovníků sociálních a církevních služeb ve švýcarském kantonu Basilej-Město:

Celkově se jako homofobní projevují více muži než ženy. Ze souvislosti s jednotlivými povoláními vyplynulo jednoznačné pořadí s nejnižšími homofobními hodnotami u sociálních pracovníků a psychologů, vyššími hodnotami u psychiatrů a s těmi vůbec nejvyhraněnějšími postoji u teologů,

Homofobní postoje byly obzvláště výrazné tam, kde se jednalo o konkrétní otázky, jako je právní vypořádání stojnopohlavního partnerství a právo na výchovu pro lesbické matky. To jsou také otázky, které jsou v církvích velmi mohutně a kontroverzně diskutovány a stávají se skutečnými kameny úrazu. Podrobnější pozorování však ukazuje, že se zde v podstatě vůbec nejedná o otázku homosexuality, nýbrž (hlavně u evangelikálních skupin) o otázku chápání Bible a (především v katolické církvi) o trvání na patriarchálních mocenských strukturách.

Výsledky Calmbachova výzkumu jsou v souladu se šetřeními v USA: Nejsilnější homofobní tendence se projevují u mužů a u lidí, kteří byli vychováni v konzervativním prostředí a patří k obzvláště fundamentalisticky nábožensky založenými skupinám.

Svůj možná nejsubtilnější projev nalézá homofobie ve skutečnosti, že homosexuálně orientované děti musejí vyrůstat do světa, který je očekává jiné, než jsou.

Mnoho let jejich dětství a mládí, a dokonce i část jejich dospělého života jsou určovány tím, že nejsou vnímáni a akceptováni takoví, jací jsou v jádru své bytosti, a že jim společnost nenabízí prakticky žádné pozitivní modely, podle kterých by se mohli orientovat a s nimiž by se mohli identifikovat.

Ne, nejedná se o žádné nepřípustné rozšíření pojmu násilí, pokud vidíme i v těchto situacích důsledky násilných antihomosexuálních postojů.

Pozadí homofobních/antihomosexuálních postojů

Stále diskutovaná je hypotéza, že se homofobní postoje projevují především u lidí, kteří tak bojují proti své vlastní odmítnuté, ale latentně existující homosexualitě ve vztahu s otevřeně žijícími lesbami a gayi.

Takováto dynamika nesporně existuje a lze ji doložit právě v případech extrémního násilí proti homosexuálům při pečlivém vyšetření jejich pachatelů. Není to však zdaleka jejich jediná a nejrozšířenější příčina.

Mnohem důležitější shledávám tu skutečnost, že gayové (a oni jsou přece především cílem homofobních akcí) radikálně zpochybňují patriarchální obraz mužů.

Ačkoliv se mnoho heterosexuálních mužů nedá srovnat s obrazem "macha" a v mužské představě rolí se mnohé změnilo, je přesto zřetelné, že k propagovaným mužským "ctnostem" patří rivalita či "špičaté lokty", které jsou žádané v profesionálním životě, a určitá bezohlednost v prosazování vlastních cílů za cenu přehlížení všech emocionálních aspektů

I když se v homosexuálních vztazích mohou podobné způsoby jednání rovněž projevovat, liší se jejich vztahy přesto v této oblasti podstatně od vztahů, které mezi sebou mají muži heterosexuální, tam, kde u homosexuálů přibývají další rozměry, jako něha, erotika nebo sexualita. To heterosexuální muže hluboce znejišťuje v jejich sebepochopení - a právě z této iritace vycházejí vyhraněné antihomosexuální postoje a jednání mnoha heterosexuálních mužů. Ženy se pochopitelně cítí být tímto "změkčením" tradičních mužských rolí mnohem méně ohroženy, a proto reagují, jak dokazují citované výzkumy, mnohem méně homofobně.

Se zpochybněním tradičního mužského obrazu úzce souvisí další příčina pro homofobní postoje: Ačkoliv to může znít absurdně, vnímají opět především heterosexuální muži způsob života lesbiček a gayů jako zpochybnění tradičních rodinných struktur.

Tento sám o sobě iracionální strach lze vysvětlit tím, že se tito muži - a sice právem - obávají, že by stejnopohlavní formy výstavby vztahu a soužití mohly představovat kritické hodnocení patriarchálních rodinných struktur.

Jedná se o skutečnost, že dvě ženy nebo dva muži, kteří žijí ve stejnopohlavním partnerství, nemohou své role a rozložení moci ve vztahu uspořádat podle pohlaví. Jak ukazují průzkumy u lesbických a gay párů, je styl jejich vztahů mnohem partnerštější než u mnoha párů heterosexuálních. Jejich vztah je v mnoha směrech stále (a pod vlivem recese a nezaměstnanosti zřetelně opět výrazněji) určován patriarchálními strukturami jednostranného rozdělení moci na straně muže.

Máme-li před očima tuto situaci, ozřejmuje se jinak těžce vysvětlitelný stav, proč má téma homosexuality takovou brisanci a výbušný náboj v naší společnosti (stále určované a dominované muži) a proč při každé soukromé či veřejné diskusi vyvolává především u heterosexuálních mužů tak silné emocionální homofobní reakce. Motorem stojícím za homofobií - zcela ve smyslu konceptu heterosexismu formulovaném Herekem - je strach těchto mužů ze ztráty jejich moci. Je ale tragické, že přitom přehlížejí, kolik by mohli díky proměně tradičních mužských rolí získat na kvalitě svého života a jak by rezignace na patriarchální struktury mohla prospět osobám, s kterými jsou ve vztahu (Rauchfleisch, 1997).

Co můžeme udělat pro odstranění homofobních postojů?

Jak již bylo zmíněno, představují homofobie a antihomosexuální násilí postoje a způsoby chování, které se týkají relativně širokých kruhů naší populace a nezastavují ani před dveřmi našich církví a jejích služeb.

Odstranění těchto tendencí není v žádném případě lehko dosažitelným cílem. Přesto pokud se snažíme o humánnější svět, v němž vládne respekt před integritou ostatních lidí každé národnosti, barvy pleti, náboženského vyznání a sexuální orientace, který je určován - právem stále vzývanou - křesťanskou láskou k bližnímu, musíme nasadit všechny síly, které máme k dispozici, abychom homofobii a heterosexismus odstranili.

Nejslibnější jsou následující strategie, které by zde měly být jmenovány alespoň takto heslovitě:

Na prvním místě musíme seznámit veřejnost a především odborníky psychosociální a církevní provenience se současnými poznatky humánních vědeckých oborů o vývoji hetero- a homosexuální orientace. To by se mělo dít už při "vzdělávání".

Kromě toho musíme s pomocí našich psychologických konceptů analyzovat a vysvětlovat pozadí homofobie.

Ruku v ruce s tím musejí být kriticky posuzovány (také u našich církví) tradiční patriarchální struktury a pozice a mají být nahrazovány postoji určovanými respektem a akceptací k jinak cítícím lidem. Zkušenosti ukazují, že se odbourávání předsudků daří nejlépe prostřednictvím osobních setkání mezi homo- a heterosexuály, například v institucích dalšího odborného vzdělávání u profesionálů a v církevních obcích nebo v rámci vzdělávacích programů pro dospělé a podobných příležitostí.

Při procesu odbourávání homofobních postojů by mohly církve splnit velmi důležitou funkci. Vždyť právě společný základ Evangelia s jeho poselstvím lásky může vytvořit obzvláště dobré podmínky pro pravá, hluboká setkávání a na jejím základě může vzklíčit postoj, který garantuje všem lidem jako stvořením Božím se svým vlastním charismatem právo na život v církvi a brání, aby se stávali oběťmi vylučování a diskriminace.

---

Literatura

---

Berrill, K.: Die Auseinandersetzung mit der Gewalt gegen Lesben und Schwule in den USA. In: Referat für gleichgeschlechtliche Lebensweisen (Hg.): Gewalt gegen Schwule - Gewalt gegen Lesben. Dokumente lesbisch-schwuler Emanzipation. Nr. 6,11-29, Berlin oj.

Bochow, M.: Einstellungen und Werthaltungen zu homosexuellen Männern in Ost- und Westdeutschland. In: C. Lange (Hg.): AIDS - Eine Forschungsbilanz. 115-128. Berlin 1993.

Calmbach, B.: Homophobie in sozialen Berufen. Lizentiatsarbeit Phil.-Hist. Fakultät Universität Basel 1996.

Calmbach, B., Rauchfleisch, U.: Lesbenfeindliche Einstellungen in sozialen Berufen (im Druck) 1997.
Herek, C.M.: Beyond »homophobia«: A social psychological perspective on attitudes toward lesbians and gay men. journal of Homosexuality, Special Ißue: Homophobia: An Overview, 10 (l/2), 1-21, 1984.

Knoll, Ch., Bittner, M., Edinger, M., Reisbeck, G., Schmitt, R., Keupp, H.: Studie »Lesben und Schwule in der Arbeitswelt«. Ergebnisse zur Diskriminierung von Lesben und Schwulen in der Arbeitssituation. Institut für Psychologie, Sozialpsychologie, Universität München 1995. Rauchfleisch, U.: Allgegenwart von Gewalt, Göttingen 21996 a.

Rauchfleisch, U.: Schwule. Lesben. Bisexuelle. Lebensweisen, Vorurteile, Einsichten, Göttingen 21996 b. Rauchfleisch, U.: Alternative Familienformen. Eineltern, gleichgeschlechtliche Paare, Hausmänner, Göttingen 1997.

Schneeberger, A.: Psychosomatische Folgen und Begleitphänomene der Diskriminierung am Arbeitsplatz bei Menschen mit homosexueller Orientierung. Med. Diss. Universität Basel 1997.
Van Oort, D.: (Sexuelle) Gewalt gegen Lesben und bisexuelle Frauen aller Altersgruppen. In: Referat für gleichgeschlechtliche Lebensweisen (Hg.): Gewalt gegen Schwule - Gewalt gegen Lesben. Dokumente lesbisch - schwuler Emanzipation. Nr. 6, 31-51, Berlin oj.

Weinberg G.: Society and the healthy homosexual, New York 1972.

---

Dr. rer. nat. Udo Rauchfleisch, diplom z psychologie, profesor klinické psychologie na universitě v Basileji a činnost na psychiatrické univerzitní poliklinice v Basileji. Psychiatrická poliklinika, nemocnice kantonu Petengraben 4, Ch-4031 Basel. Publikace m.j.: Alternative Lebensformen. Eineltern, gleichgeschlechtliche Paare, Hausmänner Göttingen 1997.

---

z: WORT UND ANTWORT. Zeitschrift für Fragen des Glaubens.
Themenheft Homosexualität. 39. Jahrgang, Heft 2 - April/Juni 1998 vydává Provincie dominikánů v Kolíně.
Matthias-Grünewald-Verlag Mainz - Copyright beim Verlag.

Zveřejnění na internetu s přátelským svolením redakce nakladatelství.

Ze stránek oo. dominikánů v Braunschweigu přeložil -par-

in: Petr V. Lochman

Homosexualita

in: Lexikon pro teologii a církev, vyd. Walter Kasper; 3. nové přepracované vydání. Freiburg 1996; Sv. 5. S. 254-260převzato ze stránek německých otců dominikánů

Pokud budeme vycházet z Kinseyových odhadů (1948, 1953), totiž že 1 - 3% žen a 4 - 16% mužů vykazuje jednoznačně homosexuální orientaci nebo žijí exkluzivně h. životním stylem, musíme konstatovat, že se tato otázka týká velkého počtu lidí. Díky uvolněnějším možnostem života ve velkoměstech se zde jejich počet pohybuje o něco výše než na venkově. Jisté hromadění lze vypozorovat také v různých druzích povolání. O příčinách těchto možných hromadění zatím není příliš mnoho známo. V tomto jako v mnoha jiných hlediscích nemáme totiž dostatek reprezentativních výzkumů prostých předsudků.

I. Z antropologického hlediska:

Poznatky o vývoji homosexuálních osob byly po dlouhou dobu významně určovány tím, že se jejich autoři orientovali na soubory pacientů a jejich osobnostní vývoj chápali jakožto zobrazení h. vývoje. Dokonce i studie na ne-pacientech zahrnují do výzkumu zpravidla jen velmi určité skupiny osob. Důsledkem tohoto postupu je silně patologizující - a tím i diskriminující - pohled na homosexualitu. Jakmile však byly podrobněji zkoumány srovnatelné skupiny obyvatel, ukázalo se, že z psychopatologického hlediska vůbec žádné rozdíly mezi heterosexuálními a h. lidmi (Hooker) neexistují.
Poznatky současných vědeckých oborů zabývajících se člověkem jednoznačně ukazují, že musíme homosexualitu vedle heterosexuality chápat jako antropologicky zcela danou základní dispozici lidské sexuality a že jako taková nevykazuje žádnou afinitu k psychopatologickému vývoji (Gissrau. Hopcke. Morgenthaler; Rauchfleisch 1994). Sexuální orientace je důsledkem specifického vývoje sexuální identity, přičemž dědičné vlivy a vliv životních zkušeností stojí v úzkém vzájemném proměnném vztahu a určují cestu k heterosexualitě nebo homosexualitě. Jako třetí samostatnou variantu je třeba chápat bisexualitu (Haeberle/Gindorf; Rauchfleisch 1994). Pohlavní identita člověka se skládá ze tří stavebních kamenů - bazální pohlavní identity (hluboko v tělesně duševní existenci spočívající, nevědomá a nereflexní jistota, zda jsem mužského či ženského pohlaví, která se etabluje na konci druhého roku života), sexuální role ("soubor očekávání vlastního chování, jakož i chování interakčních partnerů v souvislosti s daným pohlavím" /Mertens/) a orientace na sexuálního partnera (pohlaví, které upřednostňujeme u sexuálního nebo životního partnera). Tyto "stavební kameny" podléhají specifickému vývoji a nakonec vyústí do homosexuální nebo heterosexuální orientace s každému vlastní formací erotických a sexuálních fantazií, sociálních preferencí, sebeidentifikace a životního stylu. Z těchto úvah vyplývá, že je sexuální orientace při vší své proměnnosti určující lidské prožitky definitivně zformována již v průběhu dětství a mládí. Terapie mající za cíl změnu sexuální orientace jsou proto nejen nereálné (ačkoliv to výpovědi o zkušenostech tzv. "vyléčených" zdánlivě dokazují), nýbrž jsou přímo antiterapeutické a nehumánní, protože místo aby klienty vedly k sebepoznání, vedou je k popření a potlačení jejich skutečné identity.

II. Z hlediska sociologického:

Vývojový proces "comming outu" - otevřeného prožívání h. orientace - zahrnuje na jedné straně intrapsychický proces, což je uvědomění si a konečná jistota (dosažená již v mládí) toho, že jsem homosexuální, a ne heterosexuální, a na straně druhé sociální dimenzi, pod kterou chápeme sebeprezentaci, postupně i na veřejnosti, odpovídající sexuální orientaci a nacházení vlastního životního stylu. Z tohoto pohledu vnímají homosexuální osoby větší problémy než heterosexuálové, protože ve společnosti obecně nenalézají žádné pozitivní. identifikační vzory, a proto jsou během procesu "comming outu" odkázáni sami na sebe. Ohromnou pomoc zde pro ně znamenají emancipační skupiny soukromého, politického náboženského či profesního charakteru.
Homosexuálové jsou v mnoha ohledech oběťmi násilí. Nejen v jeho zcela otevřené formě ve formě přepadení, loupeží, nebo dokonce vražd, nýbrž také v podobě subtilní, která znamená sociální vyloučení, patologizaci jejich orientace prostřednictvím medicínských a psychologických teorií a v neposlední řadě i vinou oficielních církevních prohlášení. Hlavní motor této diskriminace představuje strach: strach z homosexuální části vlastní osobnosti (homofobie) a strach ze zpochybnění ústředních představ o normách, obzvláště pak zpochybnění ideálu mužnosti a patriarchálního rozdělení moci v tradiční rodině (Rauchfleisch 1993, 1994). Je tedy nepochybně nezbytně nutné, aby byl i v rámci diskusí uvnitř církví dopřán sluch poznatkům moderních humánních věd a aby církve na jejich základě hledaly změněný způsob zacházení s homosexuálními lidmi.

Lit.: A.C. Kinsev-W.B. Pomerov-C.E. Martin: Sexual Behavior in the Human Male. Ph 1948 (dt.. Das sexuelle Verhalten des Mannes. B- F 1964); dies.-P.H. Gebhard: Sexual Behavior in the Human Female. Ph 1953 (dt.: Das sexuelle Verhalten der Frau. B -F 1963); E. Hooker: The adjustment of the male overt homosexual: J . of Psychology 31 (1967) 18-30; R. Rashke: Should ordination exclude gays": National Catholic Reporter 12/4 (1976)-. E. Malloy: Homosexualitv and the Christian Way of Life. Wa 1981; R. Nugent: Homosexuality. Celibacy. Religious Life and Ordination: J. Gramick (Hg.):'Homosexuality and the Catholic Church. Ch 1983. 89-120: F. Morgenthaler: H. Heterosexualität. Perversion. F 1987: W.Müller: Homosexuelle Menschen. Mz 1988: W.Mertens: Entwicklung der Psvchosexualität u. der Geschlechtsidentität. Bd. 1: Geburt bis 4. Lebensjahr. St 1992; B. Gissrau: Die Sehnsucht der Frau nach der Frau. Z 1993-. R.H. Hopcke: Jung, Jungianer u. H. 0lten 1993. U. Rauchfleisch: Die Angst vor der H.: ders. (Hg.)-. Homosexuelle Männer in Kirche u. Ges. D 1993. 87- 108. E.J. Haeberle-R. Gindorf (Hg.): Bisexualitäten. Ideolgie u. Praxis des Sexualkontaktes mit beiden Geschlechtem. St 1994-. U. Rauchfleisch, Schwule. Lesben. Bisexuelle. Vorurteile. Einsichten. Gö 1994. UDO RAUCHFLEISCH

III. Z hlediska teologicko-etického:

Klíčový význam pro teologicko-etické hodnocení homosexuality v Bibli a tradici má skutečnost, že zde ještě není jako východisko a cíl pojímána konstituovanost, konstituce, homosexuální dispozice, nýbrž chování, homosexuální praxe. Pro celkově negativní hodnocení takového chování lze rozeznat v podstatě tři rozdílné úrovně argumentace, které můžeme lišit i podle jejich časového sledu:

První, nejstarší úroveň, odkazuje na zákaz homosexuálního chování (Lev. 18, 22), který lze nalézt mezi mnoha dalšími přikázáními týkajícími se čistoty a zdraví, která byla stanovena pro Izrael kvůli jeho odlišení od cizích kanaánských kultů Jehovou (Lev 17, 1-26.46). Obzvláště sankcionovaná sakrální homosexuální i heterosexuální prostituce v Baalově kultu byla s Jehovovým kultem naprosto neslučitelná (1 Kr 15,12; 2 Kr 23.7). S rouháním proti Bohu porušením práva hosta je homosexualita spojována v příběhu Sodomy (Gen 19, 1-11). Naproti tomu se však posuzování personální integrace homoerotické náklonnosti, která se objevuje mezi Davidem a Jonatánem, jeví spíše jako afirmativní (1 Sam 18. 1-4, 2 Sam 1. 26).

V posuzování homosexuality v rámci Nového Zákona u sv. Pavla (Řím 1,26f) krystalizuje druhá úroveň jejího hodnocení. Východiskem je i zde především provázanost homosexuální praxe s pohanskými kulty. Obojí je důsledkem odklonu člověka od poznatelné přirozenosti, jež mu byla dána Stvořitelem, a tím i převrácení hodnot dobra, které se - a to je nové - uplatňuje v univerzalitě svědomí všech lidí (Řím 2.14f). Tímto odvoláním na svědomí jako přirozený sklon se Pavlovi na jedné straně daří jedinečným způsobem očistit rámec mravních a křesťanských požadavků od násilného balastu čistě historicky podmíněných ceremoniálních a právních předpisů. Na druhé straně odkazuje Pavel v určování konkrétní podoby přirozeně mravních požadavků přece jen opět na představy o přikázáních a jejich výklady, které převzal ze své vlastní tradice. Teprve za tohoto předpokladu se mohlo homosexuální chování pro Pavla stát přímo symbolem od Boha odvráceného a do sebe zahleděného světa.

Je to právě propojení myšlenky stvoření s pojetím přírody, které v rámci teologicko-etické tradice jako první umožnilo začít argumentaci k homosexualitě u lidské přirozenosti jako takové a její účelnosti dané při stvoření. Z toho také vyplývá - nejpozději u Lactantia (inst. V1. 23, 8) - pro nás třetí, až do 20. století platná úroveň argumentů. V ní se plynule spojuje návaznost na stoické paradigma přírodních zákonů: Jednání v souladu se stvořením znamená sacundom naturam vivere. Homosexuální jednání je jednáním contra naturam.

Z pozic současného přístupu k problému homosexualitě je možné k této argumentaci vznášet dílčí námitky. Přinejmenším u dvou aspektů, které z našich úvah vyplývají, je však jejich teologicko-etický význam nezpochybnitelný.

• Veškeré teologicko-etické diskuse o homosexuálním chování musejí být vedeny na pozadí Biblí zprostředkované zkušenosti Boží svatosti a jeho lásky, jakož i z nich vyplývající osobní zodpovědnosti člověka před tímtéž Bohem.

• Při uvažování konkrétního teologicko etického hodnocení takového chování je myšlenka stvoření nemyslitelná bez přihlédnutí k vrozeným dispozicím lidského jednání a jim vlastní normativitě. Tento přístup - ve srovnání s běžnými výklady - nevylučuje racionální a lidsky věcné zkoumání této, na vrozených lidských vlohách a dispozicích stavějící, normativity. Je-li dnes homosexualita z etického hlediska posuzována stále diferenciovaněji, je podstatné, aby byla uvažována v souvislosti s novodobou koncentrací na princip osobní důstojnosti jako na nosné a nezbytné etické hledisko pro posuzování lidského jednání a současně se přihlíželo k souvisejícím, stále diferencovanějšími chápáním vysoce komplexní vrozené (dispoziční) a funkční organizaci lidské povahy, a to jak z hlediska obecného tak individuálního.

Svou vlastní váhu zde získávají dvě eticky relevantní antropologické danosti:

1. Jako možná sexuální základní dispozice není homosexuální orientace otázkou individuální svobodné volby. Se zřetelem na tuto základní skutkovou podstatu, která je stvrzená poznatky humanitních věd, dochází uvnitř teologické etiky ke konsenzu až k rozhodným církevním prohlášením (Persona humana. 1975- Brief an die Bf.. 1986-. KatKK n. 2358; EKD: Denk-Schr. zu Fragen der Sexualität, 1971-, VELKD. Gedanken u. Maßstäbe z. Dienst v. Homophilen in der Kirche, 1980). Podle nich není v moci jednotlivce svou orientaci změnit, může s ní však ale bez problémů zacházet mravně a odpovědně. Se zřetelem na posledně jmenované jsou přitom coby eticky zodpovědné diskutovány dvě cesty řešení: za prvé cesta zřeknutí se sexuálních aktivit při současné sublimaci pohlavně pudového života v rámci individuálního a sociálně produktivního životního stylu - této normativní pozice se jako jedině možného řešení pevně drží ve svých prohlášeních římskokatolická církev - a za druhé cesta integrace homosexuální orientace a z ní vyplývajícího chování směřujícího k trvalému homosexuálnímu partnerství - na tuto možnost poukazuje synodální pracovní dokument "Smysl a budování lidské sexuality" würzburské synody 1916 (GSyn 2 , 163-183, zde 176 ff.) stejně jako mnohá prohlášení evangelických zemských synodálních grémií.

2. Sexualita je díky svým funkčním významům polyvalentní. Také zde dnes dochází v principu ke konsenzu. Sexualita neslouží díky své finální struktuře jen samotnému rozmnožování, nýbrž musí být zároveň ve své vnitřní hodnotě důsledně vnímána jako forma projevu dispozice k partnerství založeném na vzájemné péči a ochraně a jako faktor, který ji posiluje.

Z uvedeného vyplývá i diferencovanější přístup k otázce partnerské zodpovědnosti. Požadováno je jednak odpovědné chování v sexuálním životě z aspektu partnerského vztahu jako takového, a jednak z aspektu možného vzniku nového lidského života. Rozhodující problém spočívá v tom, do jaké míry musí být realizována zodpovědnost v obou aspektech souběžně, tj. zodpovědnost v jednom aspektu má etickou hodnotu jen ve zpětné vazbě k zodpovědnosti vyjádřené v aspektu druhém, nebo zda smějí být oba tyto aspekty také chápány samostatně, ve své vlastní etické finalitě. Církevní učení vidí řešení jednoznačně ve spojení obou aspektů. Při zdůvodňování tohoto stanoviska však vychází opět z představy personálně integrované sexuality, a zůstává tak odkázána na obecné prepersonální danosti natura bilogica physiologica člověka. Posuzujeme li však oba aspekty nezávisle a samostatně, jako základní etické veličiny manželské sexuality, pak se také nevyhnutelně mění měřítka hodnocení spojení dvou osob stejného pohlaví, které je formováno a udržováno sexuální komponentou.

Antropologicky základní a určující úvahy, které jsou zde zmiňovány, k etickému zhodnocení homosexuality zároveň tvoří rámec také pro všechny další individuální a sociálně etické otázky, jež se s homosexualitou pojí. Vlastní váhu přitom získává především otázka nalézání identity homosexuálních osob. To nepředpokládá jen přijetí vlastní sexuální orientace, nýbrž vyžaduje konečně také dostatečnou míru akceptace okolím. Jinak totiž mnohým nezřídka nezbývá než únik do ústraní nebo anonymity. Společenská diskriminace a stigmatizace proto nejsou z principu oprávněné. Nediferencované a zásadní zavrhování homosexuálního chování se jeví obzvláště problematické tam, kde se postižení nedopouštějí žádných trestných činů (svádění nezletilých, zneužívání závislých osob, ohrožení zdraví atd.), nýbrž naopak svou homosexualitu integrují do trvalého partnerství zaměřeného na personální vazby. Takový druh vztahů pak nelze v žádném případě stavět na jednu rovinu s jakýmkoliv promiskuitním homo- nebo heterosexuálním chováním. Právě v tomto kontextu je nutné vnímat nejrůznější, zčásti vážně vedené diskuse, v nichž se jedná - a to v žádném případě v jakémkoliv principielním protikladu ke zvláštní péči, kterou skýtá stát manželství a rodině - o otázky konkrétních zákonných úprav takových párů (daňové úlevy, právo na dědictví či adopci).

Lit.: D.S. Bailev: Homosexuality and the Western Christian Tradition. Lo 1955. C Doctr.: Persona humana: AAS t)8 (1976) 77-96. A. Auer- G. Lohrink - W. Korff. Zweierlei Sexualethik. Krit. Bemerkungen z..,Erklärung" der röm. Glaubenskongregation .."zu einigen Fragen der Sexualethik": ThQ 156 (1976)148-158; LCHM 820-826 (K. Hörmann); G. Looser: H. menschlich - christlich - moralisch. Be 1980 (Lit.): CGG 16. 59-95 (G.W. Hunold, W. Korff, )-, EncB2 2, 1143-56 (Lit.) (E. Coleman, L. Titje, J. Harrison); R. Scroggs: The NT and H. Ph 1983; Korff M 213-235; X. Thevenot: Homosexualités masculines et morale chretienne. P 1985, W. Müller: H. als Herausforderung für Theol. u. Seelsorge. Mz 1986 (Lit.); StL 3,3-7 (J. Gründel, H.-H- Jeschek); C Doctr.: Homosexualitatis Problema: AAS 79 (1987) 543-554; ZEE 3111 (1987) 1-108, 38/3 (1994) 161-202; NLCHM 340-348 (K. H. Paschke)-, H. Ringeling.: Christl. Ethik im Dialog. Beiträge z. Fundamental- u. Lebensethik, Bd. 2. Fri 1991, 163-211; H. Engel: Kirchl. Stellungnahmen v. 1968 bis 1992: B. Kittelberger u. a. (Hg.): Was auf dem Spiel steht. M 1993. 84-128 (ev. Lit.); HCE (Neuausgabe) 2, 177-195 (T. Rendtorff). WILHELM KORFF

IV. Z hlediska práva, resp. církevního práva:

1. Z právního hlediska.

Současná situace je určována snahami o právní zrovnoprávnění homosexuálních mužů a žen s osobami heterosexuálními. Tak také ve dvou případech (1981 resp. 1988) rozhodnul Evropský soudní dvůr pro lidská práva, že je trestání dobrovolného homosexuálního chování mezi dospělými v rozporu s právem na úctu k soukromému životu, jež je garantována Evropskou konvencí lidských práv. V Německu není homosexuální styk mezi dospělými trestný již od roku 1973; homosexuální jednání vůči mladistvým je od roku 1994 trestně stíháno (§ 182 StGB) jen v zvláštních kvalifikovaných případech (prostituce, násilí, zneužívání osob s chybějící schopností sexuálního sebeurčení). Diskutuje se rovněž o umožnění civilních "sňatků" homosexuálních párů. Ve prospěch této možnosti se vyslovil také Evropský parlament ve své rezoluci z 8. 2. 1994. Úřední registrace homosexuálních partnerství je už v některých zemích umožněna (USA, Dánsko, Švédsko, Norsko) nebo plánována (Nizozemí); odpovídající návrhy jsou připravovány také v Německu.

2. Z hlediska církevního práva

CIC (Kodex kanonického práva; na stránkách Vatikánu , polsky) pojem homosexualita vůbec nepoužívá. Z pozice církevního učení (Katechismus katolické církve čl. 2357) jsou homosexuální jednání v CIC zmiňována jen tam, kde se při nich jedná o hříchy proti šestému přikázání (kánony 1387, 1395). Homosexuální orientace křesťana nevede k omezení jeho základních práv v církvi (KKC čl.. 2358). Podle převládajícího učení a výkladu práva nejsou muži a ženy s jednoznačnými homosexuálními sklony zpravidla schopni heterosexuálního manželství (kánon 1095.3). "Manželství"stejnopohlavních párů jsou z hlediska církevního práva nemožná. Kladně však můžeme odpovědět na otázku, zda mohou homosexuální muži přijímat kněžské svěcení, neboť se zde nejedná ani o psychické onemocnění, které by to znemožňovalo (kánon 1041.1), ani o stav, který by - a jedná se o požadavek sexuální zdrženlivosti pro všechny kandidáty svěcení - dával záminku k pochybnostem o bezúhonnosti a síle charakteru žadatele; také užitečnost takového kandidáta pro službu církvi (kánon 1025 § 2) by měla být na jeho sexuální orientaci zcela nezávislá.

Lit.: Zu 1.: B. Verschraegen: Gleichgeschlechtl. "Ehen". W 1994 (Lit.). - Zu 2.: G. Bier: Psychosexuelle
Abweichungen u. Ehenichtigkeit. Wü 1990 (Lit.). GEORG BIER

V. Pastoračně:

Pastorace homosexuálních osob závisí rozhodně na současném chápání homosexuální orientace a chování. Dokud se nebude nebo rozlišovat mezi homosexuální orientací a homosexuálním chováním nebo se mezi nimi bude rozlišovat jen podmíněně a bude se vycházet z toho, že je homosexuální orientace z principu "reversibilní", protože jak jednání, tak orientace sama odporuje řádu stvoření, nebude možné jako cíl pastorace homosexuálních osob nabídnout jinou pomoc než se stát heterosexuálem nebo přinejmenším žít v sexuálním odříkání. V centru takovýchto snah stojí sexuální chování a sexuální orientace, ne však homosexuální člověk ve své celistvosti. Takové chápání pastorace odpovídá tradičnímu pojetí; setkat se s ní můžeme především u fundamentalisticky zaměřených náboženských skupin. Jakmile se však rozlišuje mezi homosexuální orientací a chováním a vychází se z toho, že homosexuální člověk nemůže být činěn zodpovědným za svou orientaci, která je teologicky rozličně interpretována, musí také pastorace uznat tuto orientaci jako součást osobnosti, i přesto že je homosexuální chování posuzováno jako morálně chybné. Cílem pastorace je pomáhat člověku svou homosexuální orientaci přijmout a integrovat do svého života. Zasazování se o lidská a občanská práva homosexuálních osob může být v tomto smyslu chápáno jako součást pastorace. Z mnohých oficiálních stanovisek katolických i protestantských církví lze tento základní předpoklad vyvodit, i když mnohá prohlášení katolické církve (především ta, že i samotná homosexuální orientace je objektivně nesprávná) staví na tradičním vnímání. Pokud dnes posuzujeme homosexuální chování v kontextu personálního vztahu stejně jako sexuální chování v heterosexuálních osob žijících ve vztahu - jak to mimo jiné požaduje skupina "Homosexuálové a církev" (Homesexuelle und Kirche - HuK) - pak by měla pastorace chápat jako svůj cíl pomáhat homosexuálním osobám při tvoření homosexuálního partnerství. Tento postoj a jemu odpovídající pastoraci lze nalézt spíše u liberálnějších protestantských církví a jsou v současnosti stále více spoluzohledňovány v pastorační praxi velkých církví. V principu by pastorace homosexuálních osob měla být vedena ve smyslu toho, že jim, jak stojí v římském listu Kongregace pro nauku víryz roku 1986, "náleží stejná fundamentální identita", jsou stvořeními Božími a z jeho milostmi jeho dětmi, dědici věčného života.

Lit.: H. G. Wiedemann: Homosexuelle Liebe. St 1982; Schreiben der C Doctr. an die Bf. über die Seelsorge für homosexuelle Personen. Ro 1986; J. McNeill: "Sie küßten sich u. weinten....." Homosexuelle Männer u. Frauen gehen ihren spir. Weg. M 1993, W. Müller: H. - Eine Herausforderung für Theol. u. Kirche. MZ 31995.
WUNIBALD MÜLLER

Z němčiny přeložil -par-

in: Petr V. Lochman