Prof. Dr. Udo Rauchfleisch, Basilej
Co je homofobie?
Za homofobii označujeme společně s Weinbergem (1972) iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života.
Pojem "fobie" je v této souvislosti však použit nevhodně a brisanci daného tématu spíše zastírá, než by ji osvětloval. Za "fobické" pokládáme ve vědecké terminologii chorobně úzkostné chování vyplývající z individuálních zkušeností. To se projevuje tím, že se postižený snaží za každých okolností vyhnout určitým situacím nebo předmětům, ze kterých má strach.
Homofobii oproti klasickým fobiím nemůžeme v přísném slova smyslu zařadit k psychickým poruchám. Mezi lidmi se vyskytuje natolik často, že jí nelze přiznat status choroby. Problém by se tím kromě toho individualizoval. V neposlední řadě se pak homofobní lidé v žádném případě lesbám a gayům nevyhýbají, nýbrž se jimi - částečně excesivně - zabývají a jejich blízkost dokonce vyhledávají, aby s nimi mohli zacházet agresivním způsobem.
Z těchto důvodů se domnívám, že pojem homofobie příliš bagatelizuje a zastírá skutečný obsah, o který zde jde, a sice antihomosexuální násilí. Trefnější je tedy spíše pojem heterosexismus ražený Herekem (1984), který místo individuálního aspektu zdůrazňuje společensko ideologickou dimenzi, která odmítá a stigmatizuje všechny neheterosexuální formy jednání a identity.
Formy a četnost homofobních antihomosexuálních postojů
Je jasné, že četnost antihomosexuálních postojů závisí především na tom, o jakých jejich manifestacích mluvíme. V následující diskusi se nechci podrobněji zaměřovat na extrémní formy manifestních násilných činů proti lesbám a gayům. Sice v žádném případě nejsou tak vzácné, jak se všeobecně předpokládá, a dotýkají se, což je ještě méně známo, homosexuálních žen téměř ve stejné míře jako homosexuálních mužů (Berrill, oJ., van Oort, oJ.). Ve forenzních posudcích takovýchto násilných činů si stále potvrzuji, že jsou homofobní postoje mají většinou mladí muži a jejich nenávist proti homosexuálům, která z nich vyplývá, se vybíjí v násilných aktech.
Zatímco je v těchto případech destruktivní dimenze zcela zřetelná, zůstává násilný aspekt mnoha jiných způsobů jednání, jejichž důvodem jsou homofobní postoje, zdaleka zastřen a lze jej rozeznat až při důkladnější analýze. Pokud zkoumáme vyjadřování a chování širších skupin obyvatelstva, zjistíme, že je antihomosexuální násilí v širším slova smyslu světově rozšířeným fenoménem, který se vyskytuje dokonce i u psychosociálních pracovníků či v církevních kruzích.
Velký výzkum skupiny vědců z mnichovské univerzity na celkem 2 522 lesbách a gayích (Knoll et al., 1995) a Scheebergerova studie (1997) pocházející ze Švýcarska na 880 homosexuálních mužích a ženách poukazují na alarmující procenta těch, kteří ve svém dosavadním životě kvůli své orientaci zažili diskriminaci na pracovišti - 81% (v SRN) resp. 64% (Švýcarsko). Diskriminace na základě homofobních postojů zahrnuje široké spektrum, které sahá od nepříjemných vtipů na gaye a lesby přes urážky či nemožnost pracovního postupu až k "psychoteroru" a otevřenému tělesnému násilí.
Homofobní postoje se manifestují stejně obecně známým způsobem v odmítavém přístupu k lesbám a gayům, jak dokazují rozsáhlé průzkumy na reprezentativních skupinách obyvatelstva.
Bochow (1993) tak dochází na základě svého reprezentativního dotazování ve východním a západním Německu k následujícímu závěru: "Nejméně jedna třetina obyvatelstva může být označena za silně nepřátelskou vůči homosexuálům, další třetina je ambivalentní, to znamená, že není přímo antihomosexuální, ale v žádném případě není prosta odmítavých postojů a klišé. A maximálně u jedné třetiny celkového obyvatelstva můžeme mluvit o tom, že je relativně bez antihomosexuálních postojů.
Strach z kontaktu s homosexuály byl zřetelný především tam, kde se nejednalo o všeobecné postoje a názory, nýbrž o konkrétní sociální kontakty. Za zmínku v této souvislosti stojí také urážlivá oficiální prohlášení katolické církve a různá stanoviska církve evangelické, především pokud se jedná o konkrétní otázky, jako například duchovní podpory stejnopohlavních párů ("žehnání") nebo zaměstnávání homosexuálních církevních pracovníků.
V této souvislosti je důležité mít stále před očima, že se homofobní zaměření a násilí z něho vyplývající neprojevuje jen ve zmiňovaných přímo odmítavých postojích. Projevuje se také, jak vyplývá z citátu Bochowa, v diskriminujícím přístupu k lesbám a gayům vycházejícím z nejrůznějších klišé.
Tak je pro homosexuály například velmi urážlivé, především pokud pracují v psychosociální či církevní sféře a přicházejí zde do styku s dětmi a mládeží, že musejí být stále konfrontováni s předsudky, že pro ně představují "nebezpečí svedení". Stejně tak v případech, kdy jsou lesbickým matkám a homosexuálním otcům odpírány jejich rodičovské a výchovné kompetence.
Toto jsou jen dva z nejčastějších předsudků, které můžeme stále slýchat od homofobních jedinců a jež mají nedozírné následky na život homosexuálních žen a mužů. A setkáváme se s nimi i přesto, že nyní již na základě výsledků humánních vědních oborů víme, že "svedení" k homosexuální orientaci není možné (pokud však dojde k sexuálním vztahům mezi dospělými a dětmi, jedná se o sexuální zneužívání a násilí a ne o otázku homo- nebo heterosexuality, přičemž je sexuální zneužívání prokazatelně deliktem, který se vyskytuje především v heterosexuální oblasti). Stejně tak i dlouhodobé studie na dětech, které byly vychovávány stejnopohlavními páry, prokázaly, že lesbické matky a homosexuální otcové disponují stejnými výchovnými předpoklady jako rodiče heterosexuální a vývoj jejich dětí se v ničem neliší od dětí ostatních (Rauchfleisch, 1996 a, 1996 b, 1997).
Jak hluboce zakořeněny jsou takové diskriminační předsudky přímo u profesionálních pracovníků psychosociální a církevní sféry, ukazuje Calmbachova studie (1996, 1997) provedená za účelem vysvětlení nepřátelských postojů vůči lesbám u 345 pracovníků sociálních a církevních služeb ve švýcarském kantonu Basilej-Město:
Celkově se jako homofobní projevují více muži než ženy. Ze souvislosti s jednotlivými povoláními vyplynulo jednoznačné pořadí s nejnižšími homofobními hodnotami u sociálních pracovníků a psychologů, vyššími hodnotami u psychiatrů a s těmi vůbec nejvyhraněnějšími postoji u teologů,
Homofobní postoje byly obzvláště výrazné tam, kde se jednalo o konkrétní otázky, jako je právní vypořádání stojnopohlavního partnerství a právo na výchovu pro lesbické matky. To jsou také otázky, které jsou v církvích velmi mohutně a kontroverzně diskutovány a stávají se skutečnými kameny úrazu. Podrobnější pozorování však ukazuje, že se zde v podstatě vůbec nejedná o otázku homosexuality, nýbrž (hlavně u evangelikálních skupin) o otázku chápání Bible a (především v katolické církvi) o trvání na patriarchálních mocenských strukturách.
Výsledky Calmbachova výzkumu jsou v souladu se šetřeními v USA: Nejsilnější homofobní tendence se projevují u mužů a u lidí, kteří byli vychováni v konzervativním prostředí a patří k obzvláště fundamentalisticky nábožensky založenými skupinám.
Svůj možná nejsubtilnější projev nalézá homofobie ve skutečnosti, že homosexuálně orientované děti musejí vyrůstat do světa, který je očekává jiné, než jsou.
Mnoho let jejich dětství a mládí, a dokonce i část jejich dospělého života jsou určovány tím, že nejsou vnímáni a akceptováni takoví, jací jsou v jádru své bytosti, a že jim společnost nenabízí prakticky žádné pozitivní modely, podle kterých by se mohli orientovat a s nimiž by se mohli identifikovat.
Ne, nejedná se o žádné nepřípustné rozšíření pojmu násilí, pokud vidíme i v těchto situacích důsledky násilných antihomosexuálních postojů.
Pozadí homofobních/antihomosexuálních postojů
Stále diskutovaná je hypotéza, že se homofobní postoje projevují především u lidí, kteří tak bojují proti své vlastní odmítnuté, ale latentně existující homosexualitě ve vztahu s otevřeně žijícími lesbami a gayi.
Takováto dynamika nesporně existuje a lze ji doložit právě v případech extrémního násilí proti homosexuálům při pečlivém vyšetření jejich pachatelů. Není to však zdaleka jejich jediná a nejrozšířenější příčina.
Mnohem důležitější shledávám tu skutečnost, že gayové (a oni jsou přece především cílem homofobních akcí) radikálně zpochybňují patriarchální obraz mužů.
Ačkoliv se mnoho heterosexuálních mužů nedá srovnat s obrazem "macha" a v mužské představě rolí se mnohé změnilo, je přesto zřetelné, že k propagovaným mužským "ctnostem" patří rivalita či "špičaté lokty", které jsou žádané v profesionálním životě, a určitá bezohlednost v prosazování vlastních cílů za cenu přehlížení všech emocionálních aspektů
I když se v homosexuálních vztazích mohou podobné způsoby jednání rovněž projevovat, liší se jejich vztahy přesto v této oblasti podstatně od vztahů, které mezi sebou mají muži heterosexuální, tam, kde u homosexuálů přibývají další rozměry, jako něha, erotika nebo sexualita. To heterosexuální muže hluboce znejišťuje v jejich sebepochopení - a právě z této iritace vycházejí vyhraněné antihomosexuální postoje a jednání mnoha heterosexuálních mužů. Ženy se pochopitelně cítí být tímto "změkčením" tradičních mužských rolí mnohem méně ohroženy, a proto reagují, jak dokazují citované výzkumy, mnohem méně homofobně.
Se zpochybněním tradičního mužského obrazu úzce souvisí další příčina pro homofobní postoje: Ačkoliv to může znít absurdně, vnímají opět především heterosexuální muži způsob života lesbiček a gayů jako zpochybnění tradičních rodinných struktur.
Tento sám o sobě iracionální strach lze vysvětlit tím, že se tito muži - a sice právem - obávají, že by stejnopohlavní formy výstavby vztahu a soužití mohly představovat kritické hodnocení patriarchálních rodinných struktur.
Jedná se o skutečnost, že dvě ženy nebo dva muži, kteří žijí ve stejnopohlavním partnerství, nemohou své role a rozložení moci ve vztahu uspořádat podle pohlaví. Jak ukazují průzkumy u lesbických a gay párů, je styl jejich vztahů mnohem partnerštější než u mnoha párů heterosexuálních. Jejich vztah je v mnoha směrech stále (a pod vlivem recese a nezaměstnanosti zřetelně opět výrazněji) určován patriarchálními strukturami jednostranného rozdělení moci na straně muže.
Máme-li před očima tuto situaci, ozřejmuje se jinak těžce vysvětlitelný stav, proč má téma homosexuality takovou brisanci a výbušný náboj v naší společnosti (stále určované a dominované muži) a proč při každé soukromé či veřejné diskusi vyvolává především u heterosexuálních mužů tak silné emocionální homofobní reakce. Motorem stojícím za homofobií - zcela ve smyslu konceptu heterosexismu formulovaném Herekem - je strach těchto mužů ze ztráty jejich moci. Je ale tragické, že přitom přehlížejí, kolik by mohli díky proměně tradičních mužských rolí získat na kvalitě svého života a jak by rezignace na patriarchální struktury mohla prospět osobám, s kterými jsou ve vztahu (Rauchfleisch, 1997).
Co můžeme udělat pro odstranění homofobních postojů?
Jak již bylo zmíněno, představují homofobie a antihomosexuální násilí postoje a způsoby chování, které se týkají relativně širokých kruhů naší populace a nezastavují ani před dveřmi našich církví a jejích služeb.
Odstranění těchto tendencí není v žádném případě lehko dosažitelným cílem. Přesto pokud se snažíme o humánnější svět, v němž vládne respekt před integritou ostatních lidí každé národnosti, barvy pleti, náboženského vyznání a sexuální orientace, který je určován - právem stále vzývanou - křesťanskou láskou k bližnímu, musíme nasadit všechny síly, které máme k dispozici, abychom homofobii a heterosexismus odstranili.
Nejslibnější jsou následující strategie, které by zde měly být jmenovány alespoň takto heslovitě:
Na prvním místě musíme seznámit veřejnost a především odborníky psychosociální a církevní provenience se současnými poznatky humánních vědeckých oborů o vývoji hetero- a homosexuální orientace. To by se mělo dít už při "vzdělávání".
Kromě toho musíme s pomocí našich psychologických konceptů analyzovat a vysvětlovat pozadí homofobie.
Ruku v ruce s tím musejí být kriticky posuzovány (také u našich církví) tradiční patriarchální struktury a pozice a mají být nahrazovány postoji určovanými respektem a akceptací k jinak cítícím lidem. Zkušenosti ukazují, že se odbourávání předsudků daří nejlépe prostřednictvím osobních setkání mezi homo- a heterosexuály, například v institucích dalšího odborného vzdělávání u profesionálů a v církevních obcích nebo v rámci vzdělávacích programů pro dospělé a podobných příležitostí.
Při procesu odbourávání homofobních postojů by mohly církve splnit velmi důležitou funkci. Vždyť právě společný základ Evangelia s jeho poselstvím lásky může vytvořit obzvláště dobré podmínky pro pravá, hluboká setkávání a na jejím základě může vzklíčit postoj, který garantuje všem lidem jako stvořením Božím se svým vlastním charismatem právo na život v církvi a brání, aby se stávali oběťmi vylučování a diskriminace.
Literatura
Berrill, K.: Die Auseinandersetzung mit der Gewalt gegen Lesben und Schwule in den USA. In: Referat für gleichgeschlechtliche Lebensweisen (Hg.): Gewalt gegen Schwule - Gewalt gegen Lesben. Dokumente lesbisch-schwuler Emanzipation. Nr. 6,11-29, Berlin oj.
Bochow, M.: Einstellungen und Werthaltungen zu homosexuellen Männern in Ost- und Westdeutschland. In: C. Lange (Hg.): AIDS - Eine Forschungsbilanz. 115-128. Berlin 1993.
Calmbach, B.: Homophobie in sozialen Berufen. Lizentiatsarbeit Phil.-Hist. Fakultät Universität Basel 1996.
Calmbach, B., Rauchfleisch, U.: Lesbenfeindliche Einstellungen in sozialen Berufen (im Druck) 1997.
Herek, C.M.: Beyond »homophobia«: A social psychological perspective on attitudes toward lesbians and gay men. journal of Homosexuality, Special Ißue: Homophobia: An Overview, 10 (l/2), 1-21, 1984.
Knoll, Ch., Bittner, M., Edinger, M., Reisbeck, G., Schmitt, R., Keupp, H.: Studie »Lesben und Schwule in der Arbeitswelt«. Ergebnisse zur Diskriminierung von Lesben und Schwulen in der Arbeitssituation. Institut für Psychologie, Sozialpsychologie, Universität München 1995. Rauchfleisch, U.: Allgegenwart von Gewalt, Göttingen 21996 a.
Rauchfleisch, U.: Schwule. Lesben. Bisexuelle. Lebensweisen, Vorurteile, Einsichten, Göttingen 21996 b. Rauchfleisch, U.: Alternative Familienformen. Eineltern, gleichgeschlechtliche Paare, Hausmänner, Göttingen 1997.
Schneeberger, A.: Psychosomatische Folgen und Begleitphänomene der Diskriminierung am Arbeitsplatz bei Menschen mit homosexueller Orientierung. Med. Diss. Universität Basel 1997.
Van Oort, D.: (Sexuelle) Gewalt gegen Lesben und bisexuelle Frauen aller Altersgruppen. In: Referat für gleichgeschlechtliche Lebensweisen (Hg.): Gewalt gegen Schwule - Gewalt gegen Lesben. Dokumente lesbisch - schwuler Emanzipation. Nr. 6, 31-51, Berlin oj.
Weinberg G.: Society and the healthy homosexual, New York 1972.
Dr. rer. nat. Udo Rauchfleisch, diplom z psychologie, profesor klinické psychologie na universitě v Basileji a činnost na psychiatrické univerzitní poliklinice v Basileji. Psychiatrická poliklinika, nemocnice kantonu Petengraben 4, Ch-4031 Basel. Publikace m.j.: Alternative Lebensformen. Eineltern, gleichgeschlechtliche Paare, Hausmänner Göttingen 1997.
z: WORT UND ANTWORT. Zeitschrift für Fragen des Glaubens.
Themenheft Homosexualität. 39. Jahrgang, Heft 2 - April/Juni 1998 vydává Provincie dominikánů v Kolíně.
Matthias-Grünewald-Verlag Mainz - Copyright beim Verlag.
Zveřejnění na internetu s přátelským svolením redakce nakladatelství.
Ze stránek oo. dominikánů v Braunschweigu přeložil -par-
Žádné komentáře:
Okomentovat