Homosexualita v bibli

o. Aaron

Ve většině publikací na toto téma se obvykle úvahy obracejí na biblické výpovědi, v nichž jsou homosexuální kontakty zakazovány. Ale to samo o sobě však nestačí. Je potřeba se zajímat i o to, co v bibli není.
Především bychom při četbě bible měli zvažovat historický charakter textů, tzn. jejich lokalizaci v určité historické epoše a kultuře. Interpretace ignorující historický charakter textu nebo literární druhy je interpretací fundamentalistickou, a ta je odmítnutá v dokumentu Papežské biblické rady " Výklad bible v Církvi" z roku 1993.
Především si musíme uvědomit, že v bibli není homosexualita pojímána tak, jak jí rozumí současný člověk, tzn. jako ORIENTACE, která JE v člověku, ale které on sám není autorem; člověk si ji sám nevymyslil, ale přijímá ji do základů své vlastní duchovnosti, čímž v sobě odkrývá další aspekt své jedinečnosti.
Tento přístup není biblickým autorům znám. Ti když někdy vystupují proti homosexuálním praktikám mužů (nikdy žen!) předpokládají, že každý muž je orientovaný heterosexuálně, a že homosexuálním kontaktům se podvoluje jedině pro zábavu nebo slast.
Jestliže tedy v bibli čteme ostré odsouzení homosexuálních kontaktů, je třeba vzít do úvahy, že musíme zohlednit naznačená kriteria.
Naše vědomosti o homosexuální orientaci jsou úplně jiné, než v dobách, kdy vznikaly biblické knihy. Skutky dnešního člověka nelze proto posuzovat podle starověkých textů z jiné kultury a ignorovat přitom celou šíři vědy a poznání v této oblasti. Byl by to zpátečnický fundamentalismus.
Všimněme si jednoho zásadního poznatku, a to, že mezi velmi častými biblickými výpověďmi k sexualitě zaujímají verše dotýkající se homosexuality okrajové místo, je jich pouze několik.
O sexuálních kontaktech mezi ženami bible neříká nic. Příčina tkví v tom, že takové styky se vůbec nebraly v potaz. Vážné bylo to, co muž činí se svým semenem. Zvláště drastické předpisy Starého zákona jsou postaveny na základě, že izraelský lid se má rozmnožovat, má být početný, a proto není dovoleno semeno vylévat zbytečně.

Podívejme se tedy na jednotlivé texty:

1. Genezis (1.kniha Mojžíšova) 18,20-21; 19, 1-9 Hřích Sodomy.
Z důvodů, které jsou pro mě nepochopitelné, je tento text pojímaný jako text tvrdě odsuzující a trestající homosexuální skutky. Ale pozorné čtení nás přivádí k poznání, že hříchem tam byla nehostinnost. Bible sama tuto interpretaci nastoluje u Ezechiela 16, 48-49 (Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, tvá sestra Sodoma se svými dcerami nenapáchala tolik zla jako ty se svými dcerami. Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy: pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala), v Knize Moudrosti 19, 13-14 (Na hříšníky však přišly tresty, ne bez předchozích výstrah mohutného krupobití a blesků. Právem trpěli za své zlé skutky, protože chovali zlovolnou nenávist k cizincům. V Sodomě nepřijali neznámé hosty, kteří k nim přišli, v Egyptě z hostů, svých dobrodinců, udělali otroky) a v Evangeliu sv. Matouše 10, 5-15 (Vyslání Dvanácti). Ona nehostinnost se projevovala i v útočném domáhání se sexu, čili v násilí. Homosexuální aspekt není nikde zdůrazněný, naopak nabídka Lota, aby si dotěrní obyvatelé Sodomy posloužili jeho dcerami sugeruje, že homosexuální charakter požadovaného činu neměl většího významu.

2. Ve Starém zákoně existuje jeden text, na který se většinou odvolávají lidé, kteří nepochopili co je to homosexuální orientace. Vyvozují z něho pak různé "kruciáty" proti homosexuálním osobám. Tento přístup se někdy objevuje i na úrovni církevních dokumentů, např. v prohlášení biskupských konferencí, jak tomu bylo např. před dvěma lety v Rakousku.
Jedná se o fragment Zákona svatosti z knihy Leviticus (Lv 17-26), jmenovitě o Lv 18, 22: Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost! Lv 20,13 hovoří o trestu smrti.
"Zákon svatosti" je starověkým textem, který obsahuje předpisy úplně jiné společnosti, mající jiné problémy a úplně jinak je řešící. Zákon svatosti podobně jako jiné právní předpisy Starého zákona nezavazují podle učení Církve současné křesťany, protože se jich v posledku nedotýkají. V souvislosti s tím jsou odkazy na vybrané verše zavádějící. Jestliže tedy tento Zákon svatosti nezavazuje, tak se to týká celého Zákona, tedy všech jeho veršů.
Odvolávky na vybrané verše starověkého právního předpisu, který samotná Církev nepovažuje za závazný, je hrubou ignorancí nebo úmyslnou lží.
Zákon svatosti je dokument náboženských zákonů napsaných pro Izraelity. Postoj a nároky, které požaduje, mají zabezpečit jejich odolnost vůči jiným národům, mají zabezpečit jejich "čistotu", přičemž "čistota" je pojímána kulticky; to je pojetí pro nás úplně cizí. Zakázané praktiky, ke kterým přináleží též homosexuální kontakty, byly totiž součástí kananejských náboženských obřadů a v souladu s tím se pohlíželo na jejich praktikování izraelskými muži jako na zpronevěru kultovní jedinečnosti Izraele.
Pojetí "ohavnosti" je v celém Zákoně vztaženo k nečistotě rituální. Například požívání vepřového masa je též označováno za "ohavnost" a nikdo v Církvi netvrdí, že není dovoleno jíst vepřové proto, protože to Zákon svatosti zakazuje. Z toho plyne, že sexuální kontakty mezi muži jsou ve Starém zákoně nahlíženy z hlediska kultu, nikoliv z hlediska sexuální etiky.

3. Ke zmiňovanému příběhu Gen 18,20-21, 19,1-9 (hřích Sodomy) se vztahuje i vyprávění z knihy Soudců 19 (hřích Gibejců). Též zde se jedná o to, že neizraelští muži nezachovávají zásady pohostinnosti. Domáhají se vydání hostů, aby s nimi mohli sexuálně svévolně obcovat. Hostitel se pokouší své hosty chránit a nabízí místo nich svoji dceru nebo ženu. Z toho je jasné, že se nejedná o homosexualitu. Toto vyprávění se týká provinění proti pohostinnosti, navíc spojeném s násilím.
Obě vyprávění jsou založena na izraelském stereotypu, podle kterého je morální pořádek zachováván pouze v Izraeli. V jiných národech panuje podle něho sexuální nevázanost, což představuje pro Izrael velké ohrožení. Svým způsobem polemikou proti tomuto stereotypu jsou vyprávění Gen 12,9-20 (Abrahám v Egyptě), 20,1-18; 26,1-11 (Abrahám a Izák v Geraru u Filištinců). V těchto třech příbězích bible s tímto převládajícím stereotypem polemizuje a ukazuje, že národy nemusí být tak zlé, jak Izraelité soudí.

4. V tomto kontextu je vhodné vzpomenout Onana (Gen 38,7-10), poněvadž od něho pochází pojmenování činnosti tak populární mezi gayi (onanie).
Dle práva leviatátu byl Onan povinen vzít si ženu svého bratra, aby zplodil děti, které by právně přináležely jeho bratrovi. Onan prostě nechtěl vyhovět, a proto "kdykoliv vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratrovi nezplodil potomka" (Gen 38,9). Z toho plyne, že Onanův čin není masturbace, ale přerušovaná soulož (coitus interruptus). Ostré odmítnutí přerušované soulože pak plyne z Božího příkazu, aby se izraelský národ rozrůstal. Kromě toho praktikovaly okolní národy obřad, jehož cílem bylo přinutit bohy, aby dali úrodu, tzn. obřad vztahující se k pozemské plodnosti. Tohoto obřadu se účastnili výhradně muži a jeho ústředním momentem byla společná masturbace. Věřili, že vylévání semene na zem pomůže zemi k plodnosti. Odsuzování vylévání semene zmiňované v bibli je tedy třeba chápat v kontextu vymezení Izraelitů od okolních národů a od cizích obřadů.

5. V publikacích o homosexualitě v bibli je obvykle zmínka o biblických výpovědích, které homosexuální praktiky zakazují. Do celkového obrazu však patří i vyprávění o přátelství Davida s Jónatanem, které je popsané 1. knize Samuelově s jistým ohlasem v knize druhé.
Jónatan byl synem Saula, Davidova předchůdce na trůnu. S mladým Davidem se poprvé potkal po jeho vítězství nad Goliášem. David byl nejmladší z osmi synů Jesseho, mohlo mu být tak přibližně dvacet let, když se objevil v Saulově táboře. Autor knihy píše, že David "byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu." (1.Sam 16,12). Překladatelé si nejsou jisti, jak překládat popis barvy Davidových vlasů. Pravděpodobně se jedná o blond. Pokud by tomu tak skutečně bylo, není těžké si představit, že uprostřed černovlasých "jižanů" musel blondýn vypadat přitažlivě a upoutat pozornost.
Láska Davida k Jónatanovi je na několika místech popisována stejně, jak se většinou hovoří o erotické lásce mezi dvěma osobami. "Jónatan přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama. Saul ho totiž vzal onoho dne k sobě a nedovolil mu vrátit se do otcovského domu. A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe." (1. Sam 18,1b-3)
Hluboce prožitý vztah mezi Jónatanem a Davidem je zřetelný na několika místech i z toho prostého faktu, že oba uzavřeli mezi sebou smlouvu, kterou později obnovili. (1 Sam 23,18; por. 20,8)
Mimoto David zpívá v písni po smrti Jónatana: "Stýská se mi po tobě můj bratře Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen" (2Sam 1,26). O tom, zda tato láska měla erotický charakter, existuje mnoho různých výkladů. Existují i různé interpretace dogmatického charakteru, které se snaží rozšířit biblické myšlení o vlastní představy. Podle nich se jeví zcela nemožné, aby v bibli byla zmíněna láska dvou mužů. Jestliže však kdokoliv tvrdí, že je nemožné to, co je tak jednoznačně řečeno, sám se vyřazuje z vážné diskuse.
Navíc bychom se měli vcítit do semitské kultury života, která se dochovala dodnes. V ní je homoerotická láska mezi muži velmi rozšířená a nikdo se tomu nediví. Vztahy mezi muži a ženami jsou založeny na jiném základě, a to znamená, že jedno druhému nepřekáží.
Třeba ještě podotknout jednu skutečnost: způsob jakým autor vypráví o lásce Davida a Jonatána ukazuje na to, že se autor inspiroval při svém vyprávění i legendou o Gilgamešovi a Enkiduovi, a ta jednoznačně vypráví o homoerotické lásce, která jako jeden z výrazů měla i tělesné sblížení. Nejdůležitější však je, že svazky přátelství či lásky mezi muži byly v té době zcela normální a samozřejmé. Proč?

V diskusích nad výpověďmi Starého zákona je třeba mít na paměti jeden základní aspekt: Zmiňované texty Starého zákona zakazují mužům "spát jak se spí se ženou". Použitá hebrejská slova ukazují, že se jedná o akt penetrace, ve které je jeden z mužů v pasivní roli, čili v roli ženy v anální pozici. Nejedná se tedy v žádném případě o jiné a celkové zaujetí stanoviska v tom, co se nyní nazývá homosexualitou, ani též o odvrhnutí jakýchkoliv homosexuálních praktik. V biblických výpovědích jde o to, že mužům je zakázáno být v roli ženy, poněvadž něco takového je pro muže nedůstojné a poněvadž tím je překročena svatá hranice sexuálních rolí. Žádný text obsahující zákazy se netýká možnosti lásky mezi muži, kteří si jsou rovni v sexuálních rolích. Takový svazek není nikde zakazovaný, a dokonce je ztělesněný v osobách Davida a Jonatána. Oba jsou si rovni na což ukazuje stvrzení jejich příměří, dar pláště a celé výzbroje. (1Sam 18,4). Láska mezi nimi je vzájemná. Patří do orientální kultury života mužů, ve které se nejvíce cení muž, zatímco role ženy je až v dalším plánu. Vlastně v té kultuře může být vskutku láska mezi muži nazvána "podivuhodnější" než láska mezi mužem a ženou. Taková láska totiž nezahrnuje pouze svazek úcty, ale též plnou spolupráci a propojenost společnými závazky. Fyzicko-erotické formy se v takovém svazku nemusí vůbec objevit, ale často do něj náleží.
K tomu je třeba podotknout, že pojetí a pochopení homosexuality ve všech psychologických a společenských aspektech nebo pochopení společenských rolí je ve Starém zákoně nepřítomno. Historii Davida a Jónatána tedy můžeme chápat jako svazek mezi sobě rovnými muži, ale bez rozlišení aktivní a pasivní role. Je též třeba uvážit, že láska mezi nimi nepřekážela svazkům s ženami. Je tedy zřejmé, že tento příběh nehovoří o současném porozumění homosexuality jako preferenci orientující se výlučně na lásku mezi muži, která vylučuje svazky se ženami.

Nový zákon

1/ Téma homosexuality se v NZ v evangeliích nevyskytuje.

Zdá se, že pro Ježíše toto téma není důležité. Ježíš klade důraz především na čistotu srdce, spravedlnost, poctivost, soucítění, vytváření pokoje (Mt 5,8; 15,11.18-20; srv. 1Kor 7,19; Gal 5,6, Řím 2,29;17,14).
Existují spekulace o tom, jaká forma lásky spojovala Ježíše s Janem Evangelistou. Evangelium sv. Jana několikrát používá obratu "učeň, kterého Ježíš miloval". Při poslední večeři Jan položil svoji hlavu na Ježíšova prsa (Jan 13,23; 19.26+21,7-20). Samozřejmě nevíme, jakého typu bylo toto přátelství, ale je jasné, že se mimo jiné manifestovalo i tělesnými dotyky.
Matouš v kapitole osmé a Lukáš v kapitole sedmé vyprávějí o uzdravení setníkova "chlapce" Ježíšem. Překladatelé užívají slovo "sluha", ale v řeckém originále (Mt8,6) je použité slovo "pais", což znamená "chlapec", zatímco slovu "sluha" odpovídá řecký ekvivalent "doulos". U Lukáše 7,2 je napsané, že byl pro setníka "drahý", a to ve významu "milovaný" (řecky "entimos"). To by vypovídalo o citovém vztahu setníka ke chlapci, což může ukazovat k tomu, že chlapec byl setníkovým milencem. Ježíš uzdravil chlapce a pochválil setníkovu víru.

2/ V listech sv. Pavla se třikrát hovoří proti homosexuálním skutkům. Analýza těchto textů nás však přivádí k poznání, že tyto texty nelze vztahovat na dnešní situaci, poněvadž Pavlovi nebyl znám pojem "homosexuální orientace".

A/

Řím 1,18-32 ( zvláště 26-27: "Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy změnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost").

Pavel v těchto větách používá obratu proti přirozenosti (nepřirozený, řecky "para physin"). Řecká formulace znamená to, co je "netypické, vycházející za to, co je běžné, zvykové". To však neznačí morální odsouzení, poněvadž list Římanům 11,24 hovoří o Bohu, že koná "para physin". Řecké termíny, které Pavel používá pro homosexuální akty ("atimia" - nečest, potupa, hanba; "aschemosyne" - neslušný, hanebný čin) označují, že tyto činy nebyly přijatelné společensky, a proto je nepřijímal ani Pavel. Nejedná se tedy o morální kvalifikaci. Pavel je Žid, který je na otázky těla velmi citlivý (Řím 1,24). Přišel z židovství do řeckého světa, který byl úplně jiný. Charakteristický je ten fakt, že pojmy, označující zlo a neetické chování ("asebeia" - bezbožnost, "adokia" - bezpráví, křivda,nespravedlnost, nepravost) jsou použity ve verších 18-19 a 28-31, tzn. před a po verších dotýkajících se homosexuálních aktů. V každém případě je odmítnutí homosexuálních aktů spojeno s odmítnutím modloslužby. V Pavlových vyjádřeních se odráží stereotyp tehdejšího židovského myšlení, že uprostřed ostatních národů panuje modloslužba spojená s nepořádkem v sexuální oblasti, a to zbožný Žid musí odmítnout. Pavel po setkání s řeckou kulturou odmítl všechno, co spatřil, a tak vylil dítě i s vaničkou. Tak Pavel pojímá homosexuální skutky jako "neshodné s přirozeností" a akty heterosexuální jako "shodné s přirozeností". Ale je jisté, že spor se dotýká toho, co konvečně uznáme za shodné nebo neshodné s přirozeností.
K tomu je třeba připomenout, že někteří řečtí spisovatelé uznávali homosexualitu za tak shodnou s přirozeností jako heterosexualitu. Platon v "Ústavě" považuje dokonce homosexualitu za něco vyššího než je heterosexualita.
Důležité je pochopení toho, z čeho je u Pavla vyvozován hříšný charakter homosexuálních skutků. Pavel totiž předpokládá, že lidé konají své homosexuální akty navzdory své vrozené heterosexualitě. To znamená, že Pavel zná pouze homosexuální skutky osob heterosexuálních, a pouze k tomuto se vyjadřuje. Pavlovy výpovědi se tak nemohou týkat osob homosexuálních, neboť Pavel homosexuální orientaci vůbec neznal. Podle našeho součastného poznání se osoba s homosexuální orientací chová shodně se svojí individuální přirozeností.

B)

1Kor 6,9-11: "Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast na Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království".

1 Tim 1,9-10 : "… a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení …".


Tyto texty vypočítávají přestupky. Mezi těmi, kteří podle Pavla spolu se sexuálními nevázanci, zloději, lakomci, pijáky atd. nevejdou do Božího království, jsou jmenováni i "arsenokoitai". Toto slovo je překládáno různě (v Ekumenickém překladu jako "zvrácení", jindy jako "muži ležící s muži", jindy jako "muži ležící s chlapci" - pedofilové). Použití tohoto slova v těchto seznamech ukazuje na to, že Pavel tyto vyjmenované skutky chápal v souvislosti se sebeovládáním člověka a byly pro něj pouhou nevázaností. Tyto texty stojí tedy mimo téma našeho zájmu, protože se netýkají homosexuality jako integrální součásti osobnosti, která se spojuje s vnitřní intimitou.

Závěrečná metodologická poznámka


Nikdo z nás nezachází s Biblí tak, že by s plným vědomím přijímal to, co je v ní napsané, a že by to přenášel bez rozmyslu do svého života. To je nemožné. Mnoho právních předpisů není možné přenést do dnešní doby, protože ta je jiná. Žijeme v jiných společensko-kulturních poměrech a především disponujeme jinou sadou vědění o světě a člověku. Proto je nevyhnutelně nutná taková interpretace, která nám zprostředkuje duchovní zásady, ale ne konkrétní předpisy. Při posuzování konkrétních otázek a problémů musíme postupovat v souladu s dosaženým stupněm poznání doby. Na příkladu homosexuality se ukazuje, že biblické výpovědi, dotýkající se homosexuálních skutků, se opírají o velmi úzká kritéria, která náležela do tehdejší židovské kultury.
Bible nikde neodmítá trvalou homosexuální orientaci, nestaví se proti tělesnému sblížení osob stejného pohlaví svázaných láskou nebo hlubokým přátelstvím.
Z popisu lásky Davida a Jónatana, lásky Ježíše a Jana Evangelisty nebo setníka a jeho chlapce je zřejmé, že láska mezi muži, která se manifestuje v tělesném sblížení, je biblickými autory akceptovaná jako skutečnost, která prostě existuje a je součástí společenské konvence.

Přeložili: pvl, wk

in: Petr V. Lochman