in: Lexikon pro teologii a církev, vyd. Walter Kasper; 3. nové přepracované vydání. Freiburg 1996; Sv. 5. S. 254-260převzato ze stránek německých otců dominikánů
Pokud budeme vycházet z Kinseyových odhadů (1948, 1953), totiž že 1 - 3% žen a 4 - 16% mužů vykazuje jednoznačně homosexuální orientaci nebo žijí exkluzivně h. životním stylem, musíme konstatovat, že se tato otázka týká velkého počtu lidí. Díky uvolněnějším možnostem života ve velkoměstech se zde jejich počet pohybuje o něco výše než na venkově. Jisté hromadění lze vypozorovat také v různých druzích povolání. O příčinách těchto možných hromadění zatím není příliš mnoho známo. V tomto jako v mnoha jiných hlediscích nemáme totiž dostatek reprezentativních výzkumů prostých předsudků.
I. Z antropologického hlediska:
Poznatky o vývoji homosexuálních osob byly po dlouhou dobu významně určovány tím, že se jejich autoři orientovali na soubory pacientů a jejich osobnostní vývoj chápali jakožto zobrazení h. vývoje. Dokonce i studie na ne-pacientech zahrnují do výzkumu zpravidla jen velmi určité skupiny osob. Důsledkem tohoto postupu je silně patologizující - a tím i diskriminující - pohled na homosexualitu. Jakmile však byly podrobněji zkoumány srovnatelné skupiny obyvatel, ukázalo se, že z psychopatologického hlediska vůbec žádné rozdíly mezi heterosexuálními a h. lidmi (Hooker) neexistují.
Poznatky současných vědeckých oborů zabývajících se člověkem jednoznačně ukazují, že musíme homosexualitu vedle heterosexuality chápat jako antropologicky zcela danou základní dispozici lidské sexuality a že jako taková nevykazuje žádnou afinitu k psychopatologickému vývoji (Gissrau. Hopcke. Morgenthaler; Rauchfleisch 1994). Sexuální orientace je důsledkem specifického vývoje sexuální identity, přičemž dědičné vlivy a vliv životních zkušeností stojí v úzkém vzájemném proměnném vztahu a určují cestu k heterosexualitě nebo homosexualitě. Jako třetí samostatnou variantu je třeba chápat bisexualitu (Haeberle/Gindorf; Rauchfleisch 1994). Pohlavní identita člověka se skládá ze tří stavebních kamenů - bazální pohlavní identity (hluboko v tělesně duševní existenci spočívající, nevědomá a nereflexní jistota, zda jsem mužského či ženského pohlaví, která se etabluje na konci druhého roku života), sexuální role ("soubor očekávání vlastního chování, jakož i chování interakčních partnerů v souvislosti s daným pohlavím" /Mertens/) a orientace na sexuálního partnera (pohlaví, které upřednostňujeme u sexuálního nebo životního partnera). Tyto "stavební kameny" podléhají specifickému vývoji a nakonec vyústí do homosexuální nebo heterosexuální orientace s každému vlastní formací erotických a sexuálních fantazií, sociálních preferencí, sebeidentifikace a životního stylu. Z těchto úvah vyplývá, že je sexuální orientace při vší své proměnnosti určující lidské prožitky definitivně zformována již v průběhu dětství a mládí. Terapie mající za cíl změnu sexuální orientace jsou proto nejen nereálné (ačkoliv to výpovědi o zkušenostech tzv. "vyléčených" zdánlivě dokazují), nýbrž jsou přímo antiterapeutické a nehumánní, protože místo aby klienty vedly k sebepoznání, vedou je k popření a potlačení jejich skutečné identity.
II. Z hlediska sociologického:
Vývojový proces "comming outu" - otevřeného prožívání h. orientace - zahrnuje na jedné straně intrapsychický proces, což je uvědomění si a konečná jistota (dosažená již v mládí) toho, že jsem homosexuální, a ne heterosexuální, a na straně druhé sociální dimenzi, pod kterou chápeme sebeprezentaci, postupně i na veřejnosti, odpovídající sexuální orientaci a nacházení vlastního životního stylu. Z tohoto pohledu vnímají homosexuální osoby větší problémy než heterosexuálové, protože ve společnosti obecně nenalézají žádné pozitivní. identifikační vzory, a proto jsou během procesu "comming outu" odkázáni sami na sebe. Ohromnou pomoc zde pro ně znamenají emancipační skupiny soukromého, politického náboženského či profesního charakteru.
Homosexuálové jsou v mnoha ohledech oběťmi násilí. Nejen v jeho zcela otevřené formě ve formě přepadení, loupeží, nebo dokonce vražd, nýbrž také v podobě subtilní, která znamená sociální vyloučení, patologizaci jejich orientace prostřednictvím medicínských a psychologických teorií a v neposlední řadě i vinou oficielních církevních prohlášení. Hlavní motor této diskriminace představuje strach: strach z homosexuální části vlastní osobnosti (homofobie) a strach ze zpochybnění ústředních představ o normách, obzvláště pak zpochybnění ideálu mužnosti a patriarchálního rozdělení moci v tradiční rodině (Rauchfleisch 1993, 1994). Je tedy nepochybně nezbytně nutné, aby byl i v rámci diskusí uvnitř církví dopřán sluch poznatkům moderních humánních věd a aby církve na jejich základě hledaly změněný způsob zacházení s homosexuálními lidmi.
Lit.: A.C. Kinsev-W.B. Pomerov-C.E. Martin: Sexual Behavior in the Human Male. Ph 1948 (dt.. Das sexuelle Verhalten des Mannes. B- F 1964); dies.-P.H. Gebhard: Sexual Behavior in the Human Female. Ph 1953 (dt.: Das sexuelle Verhalten der Frau. B -F 1963); E. Hooker: The adjustment of the male overt homosexual: J . of Psychology 31 (1967) 18-30; R. Rashke: Should ordination exclude gays": National Catholic Reporter 12/4 (1976)-. E. Malloy: Homosexualitv and the Christian Way of Life. Wa 1981; R. Nugent: Homosexuality. Celibacy. Religious Life and Ordination: J. Gramick (Hg.):'Homosexuality and the Catholic Church. Ch 1983. 89-120: F. Morgenthaler: H. Heterosexualität. Perversion. F 1987: W.Müller: Homosexuelle Menschen. Mz 1988: W.Mertens: Entwicklung der Psvchosexualität u. der Geschlechtsidentität. Bd. 1: Geburt bis 4. Lebensjahr. St 1992; B. Gissrau: Die Sehnsucht der Frau nach der Frau. Z 1993-. R.H. Hopcke: Jung, Jungianer u. H. 0lten 1993. U. Rauchfleisch: Die Angst vor der H.: ders. (Hg.)-. Homosexuelle Männer in Kirche u. Ges. D 1993. 87- 108. E.J. Haeberle-R. Gindorf (Hg.): Bisexualitäten. Ideolgie u. Praxis des Sexualkontaktes mit beiden Geschlechtem. St 1994-. U. Rauchfleisch, Schwule. Lesben. Bisexuelle. Vorurteile. Einsichten. Gö 1994. UDO RAUCHFLEISCH
III. Z hlediska teologicko-etického:
Klíčový význam pro teologicko-etické hodnocení homosexuality v Bibli a tradici má skutečnost, že zde ještě není jako východisko a cíl pojímána konstituovanost, konstituce, homosexuální dispozice, nýbrž chování, homosexuální praxe. Pro celkově negativní hodnocení takového chování lze rozeznat v podstatě tři rozdílné úrovně argumentace, které můžeme lišit i podle jejich časového sledu:
První, nejstarší úroveň, odkazuje na zákaz homosexuálního chování (Lev. 18, 22), který lze nalézt mezi mnoha dalšími přikázáními týkajícími se čistoty a zdraví, která byla stanovena pro Izrael kvůli jeho odlišení od cizích kanaánských kultů Jehovou (Lev 17, 1-26.46). Obzvláště sankcionovaná sakrální homosexuální i heterosexuální prostituce v Baalově kultu byla s Jehovovým kultem naprosto neslučitelná (1 Kr 15,12; 2 Kr 23.7). S rouháním proti Bohu porušením práva hosta je homosexualita spojována v příběhu Sodomy (Gen 19, 1-11). Naproti tomu se však posuzování personální integrace homoerotické náklonnosti, která se objevuje mezi Davidem a Jonatánem, jeví spíše jako afirmativní (1 Sam 18. 1-4, 2 Sam 1. 26).
V posuzování homosexuality v rámci Nového Zákona u sv. Pavla (Řím 1,26f) krystalizuje druhá úroveň jejího hodnocení. Východiskem je i zde především provázanost homosexuální praxe s pohanskými kulty. Obojí je důsledkem odklonu člověka od poznatelné přirozenosti, jež mu byla dána Stvořitelem, a tím i převrácení hodnot dobra, které se - a to je nové - uplatňuje v univerzalitě svědomí všech lidí (Řím 2.14f). Tímto odvoláním na svědomí jako přirozený sklon se Pavlovi na jedné straně daří jedinečným způsobem očistit rámec mravních a křesťanských požadavků od násilného balastu čistě historicky podmíněných ceremoniálních a právních předpisů. Na druhé straně odkazuje Pavel v určování konkrétní podoby přirozeně mravních požadavků přece jen opět na představy o přikázáních a jejich výklady, které převzal ze své vlastní tradice. Teprve za tohoto předpokladu se mohlo homosexuální chování pro Pavla stát přímo symbolem od Boha odvráceného a do sebe zahleděného světa.
Je to právě propojení myšlenky stvoření s pojetím přírody, které v rámci teologicko-etické tradice jako první umožnilo začít argumentaci k homosexualitě u lidské přirozenosti jako takové a její účelnosti dané při stvoření. Z toho také vyplývá - nejpozději u Lactantia (inst. V1. 23, 8) - pro nás třetí, až do 20. století platná úroveň argumentů. V ní se plynule spojuje návaznost na stoické paradigma přírodních zákonů: Jednání v souladu se stvořením znamená sacundom naturam vivere. Homosexuální jednání je jednáním contra naturam.
Z pozic současného přístupu k problému homosexualitě je možné k této argumentaci vznášet dílčí námitky. Přinejmenším u dvou aspektů, které z našich úvah vyplývají, je však jejich teologicko-etický význam nezpochybnitelný.
Veškeré teologicko-etické diskuse o homosexuálním chování musejí být vedeny na pozadí Biblí zprostředkované zkušenosti Boží svatosti a jeho lásky, jakož i z nich vyplývající osobní zodpovědnosti člověka před tímtéž Bohem.
Při uvažování konkrétního teologicko etického hodnocení takového chování je myšlenka stvoření nemyslitelná bez přihlédnutí k vrozeným dispozicím lidského jednání a jim vlastní normativitě. Tento přístup - ve srovnání s běžnými výklady - nevylučuje racionální a lidsky věcné zkoumání této, na vrozených lidských vlohách a dispozicích stavějící, normativity. Je-li dnes homosexualita z etického hlediska posuzována stále diferenciovaněji, je podstatné, aby byla uvažována v souvislosti s novodobou koncentrací na princip osobní důstojnosti jako na nosné a nezbytné etické hledisko pro posuzování lidského jednání a současně se přihlíželo k souvisejícím, stále diferencovanějšími chápáním vysoce komplexní vrozené (dispoziční) a funkční organizaci lidské povahy, a to jak z hlediska obecného tak individuálního.
Svou vlastní váhu zde získávají dvě eticky relevantní antropologické danosti:
Jako možná sexuální základní dispozice není homosexuální orientace otázkou individuální svobodné volby. Se zřetelem na tuto základní skutkovou podstatu, která je stvrzená poznatky humanitních věd, dochází uvnitř teologické etiky ke konsenzu až k rozhodným církevním prohlášením (Persona humana. 1975- Brief an die Bf.. 1986-. KatKK n. 2358; EKD: Denk-Schr. zu Fragen der Sexualität, 1971-, VELKD. Gedanken u. Maßstäbe z. Dienst v. Homophilen in der Kirche, 1980). Podle nich není v moci jednotlivce svou orientaci změnit, může s ní však ale bez problémů zacházet mravně a odpovědně. Se zřetelem na posledně jmenované jsou přitom coby eticky zodpovědné diskutovány dvě cesty řešení: za prvé cesta zřeknutí se sexuálních aktivit při současné sublimaci pohlavně pudového života v rámci individuálního a sociálně produktivního životního stylu - této normativní pozice se jako jedině možného řešení pevně drží ve svých prohlášeních římskokatolická církev - a za druhé cesta integrace homosexuální orientace a z ní vyplývajícího chování směřujícího k trvalému homosexuálnímu partnerství - na tuto možnost poukazuje synodální pracovní dokument "Smysl a budování lidské sexuality" würzburské synody 1916 (GSyn 2 , 163-183, zde 176 ff.) stejně jako mnohá prohlášení evangelických zemských synodálních grémií.
Sexualita je díky svým funkčním významům polyvalentní. Také zde dnes dochází v principu ke konsenzu. Sexualita neslouží díky své finální struktuře jen samotnému rozmnožování, nýbrž musí být zároveň ve své vnitřní hodnotě důsledně vnímána jako forma projevu dispozice k partnerství založeném na vzájemné péči a ochraně a jako faktor, který ji posiluje.
Z uvedeného vyplývá i diferencovanější přístup k otázce partnerské zodpovědnosti. Požadováno je jednak odpovědné chování v sexuálním životě z aspektu partnerského vztahu jako takového, a jednak z aspektu možného vzniku nového lidského života. Rozhodující problém spočívá v tom, do jaké míry musí být realizována zodpovědnost v obou aspektech souběžně, tj. zodpovědnost v jednom aspektu má etickou hodnotu jen ve zpětné vazbě k zodpovědnosti vyjádřené v aspektu druhém, nebo zda smějí být oba tyto aspekty také chápány samostatně, ve své vlastní etické finalitě. Církevní učení vidí řešení jednoznačně ve spojení obou aspektů. Při zdůvodňování tohoto stanoviska však vychází opět z představy personálně integrované sexuality, a zůstává tak odkázána na obecné prepersonální danosti natura bilogica physiologica člověka. Posuzujeme li však oba aspekty nezávisle a samostatně, jako základní etické veličiny manželské sexuality, pak se také nevyhnutelně mění měřítka hodnocení spojení dvou osob stejného pohlaví, které je formováno a udržováno sexuální komponentou.
Antropologicky základní a určující úvahy, které jsou zde zmiňovány, k etickému zhodnocení homosexuality zároveň tvoří rámec také pro všechny další individuální a sociálně etické otázky, jež se s homosexualitou pojí. Vlastní váhu přitom získává především otázka nalézání identity homosexuálních osob. To nepředpokládá jen přijetí vlastní sexuální orientace, nýbrž vyžaduje konečně také dostatečnou míru akceptace okolím. Jinak totiž mnohým nezřídka nezbývá než únik do ústraní nebo anonymity. Společenská diskriminace a stigmatizace proto nejsou z principu oprávněné. Nediferencované a zásadní zavrhování homosexuálního chování se jeví obzvláště problematické tam, kde se postižení nedopouštějí žádných trestných činů (svádění nezletilých, zneužívání závislých osob, ohrožení zdraví atd.), nýbrž naopak svou homosexualitu integrují do trvalého partnerství zaměřeného na personální vazby. Takový druh vztahů pak nelze v žádném případě stavět na jednu rovinu s jakýmkoliv promiskuitním homo- nebo heterosexuálním chováním. Právě v tomto kontextu je nutné vnímat nejrůznější, zčásti vážně vedené diskuse, v nichž se jedná - a to v žádném případě v jakémkoliv principielním protikladu ke zvláštní péči, kterou skýtá stát manželství a rodině - o otázky konkrétních zákonných úprav takových párů (daňové úlevy, právo na dědictví či adopci).
Lit.: D.S. Bailev: Homosexuality and the Western Christian Tradition. Lo 1955. C Doctr.: Persona humana: AAS t)8 (1976) 77-96. A. Auer- G. Lohrink - W. Korff. Zweierlei Sexualethik. Krit. Bemerkungen z..,Erklärung" der röm. Glaubenskongregation .."zu einigen Fragen der Sexualethik": ThQ 156 (1976)148-158; LCHM 820-826 (K. Hörmann); G. Looser: H. menschlich - christlich - moralisch. Be 1980 (Lit.): CGG 16. 59-95 (G.W. Hunold, W. Korff, )-, EncB2 2, 1143-56 (Lit.) (E. Coleman, L. Titje, J. Harrison); R. Scroggs: The NT and H. Ph 1983; Korff M 213-235; X. Thevenot: Homosexualités masculines et morale chretienne. P 1985, W. Müller: H. als Herausforderung für Theol. u. Seelsorge. Mz 1986 (Lit.); StL 3,3-7 (J. Gründel, H.-H- Jeschek); C Doctr.: Homosexualitatis Problema: AAS 79 (1987) 543-554; ZEE 3111 (1987) 1-108, 38/3 (1994) 161-202; NLCHM 340-348 (K. H. Paschke)-, H. Ringeling.: Christl. Ethik im Dialog. Beiträge z. Fundamental- u. Lebensethik, Bd. 2. Fri 1991, 163-211; H. Engel: Kirchl. Stellungnahmen v. 1968 bis 1992: B. Kittelberger u. a. (Hg.): Was auf dem Spiel steht. M 1993. 84-128 (ev. Lit.); HCE (Neuausgabe) 2, 177-195 (T. Rendtorff). WILHELM KORFF
IV. Z hlediska práva, resp. církevního práva:
1. Z právního hlediska.
Současná situace je určována snahami o právní zrovnoprávnění homosexuálních mužů a žen s osobami heterosexuálními. Tak také ve dvou případech (1981 resp. 1988) rozhodnul Evropský soudní dvůr pro lidská práva, že je trestání dobrovolného homosexuálního chování mezi dospělými v rozporu s právem na úctu k soukromému životu, jež je garantována Evropskou konvencí lidských práv. V Německu není homosexuální styk mezi dospělými trestný již od roku 1973; homosexuální jednání vůči mladistvým je od roku 1994 trestně stíháno (§ 182 StGB) jen v zvláštních kvalifikovaných případech (prostituce, násilí, zneužívání osob s chybějící schopností sexuálního sebeurčení). Diskutuje se rovněž o umožnění civilních "sňatků" homosexuálních párů. Ve prospěch této možnosti se vyslovil také Evropský parlament ve své rezoluci z 8. 2. 1994. Úřední registrace homosexuálních partnerství je už v některých zemích umožněna (USA, Dánsko, Švédsko, Norsko) nebo plánována (Nizozemí); odpovídající návrhy jsou připravovány také v Německu.
2. Z hlediska církevního práva
CIC (Kodex kanonického práva; na stránkách Vatikánu , polsky) pojem homosexualita vůbec nepoužívá. Z pozice církevního učení (Katechismus katolické církve čl. 2357) jsou homosexuální jednání v CIC zmiňována jen tam, kde se při nich jedná o hříchy proti šestému přikázání (kánony 1387, 1395). Homosexuální orientace křesťana nevede k omezení jeho základních práv v církvi (KKC čl.. 2358). Podle převládajícího učení a výkladu práva nejsou muži a ženy s jednoznačnými homosexuálními sklony zpravidla schopni heterosexuálního manželství (kánon 1095.3). "Manželství"stejnopohlavních párů jsou z hlediska církevního práva nemožná. Kladně však můžeme odpovědět na otázku, zda mohou homosexuální muži přijímat kněžské svěcení, neboť se zde nejedná ani o psychické onemocnění, které by to znemožňovalo (kánon 1041.1), ani o stav, který by - a jedná se o požadavek sexuální zdrženlivosti pro všechny kandidáty svěcení - dával záminku k pochybnostem o bezúhonnosti a síle charakteru žadatele; také užitečnost takového kandidáta pro službu církvi (kánon 1025 § 2) by měla být na jeho sexuální orientaci zcela nezávislá.
Lit.: Zu 1.: B. Verschraegen: Gleichgeschlechtl. "Ehen". W 1994 (Lit.). - Zu 2.: G. Bier: Psychosexuelle
Abweichungen u. Ehenichtigkeit. Wü 1990 (Lit.). GEORG BIER
V. Pastoračně:
Pastorace homosexuálních osob závisí rozhodně na současném chápání homosexuální orientace a chování. Dokud se nebude nebo rozlišovat mezi homosexuální orientací a homosexuálním chováním nebo se mezi nimi bude rozlišovat jen podmíněně a bude se vycházet z toho, že je homosexuální orientace z principu "reversibilní", protože jak jednání, tak orientace sama odporuje řádu stvoření, nebude možné jako cíl pastorace homosexuálních osob nabídnout jinou pomoc než se stát heterosexuálem nebo přinejmenším žít v sexuálním odříkání. V centru takovýchto snah stojí sexuální chování a sexuální orientace, ne však homosexuální člověk ve své celistvosti. Takové chápání pastorace odpovídá tradičnímu pojetí; setkat se s ní můžeme především u fundamentalisticky zaměřených náboženských skupin. Jakmile se však rozlišuje mezi homosexuální orientací a chováním a vychází se z toho, že homosexuální člověk nemůže být činěn zodpovědným za svou orientaci, která je teologicky rozličně interpretována, musí také pastorace uznat tuto orientaci jako součást osobnosti, i přesto že je homosexuální chování posuzováno jako morálně chybné. Cílem pastorace je pomáhat člověku svou homosexuální orientaci přijmout a integrovat do svého života. Zasazování se o lidská a občanská práva homosexuálních osob může být v tomto smyslu chápáno jako součást pastorace. Z mnohých oficiálních stanovisek katolických i protestantských církví lze tento základní předpoklad vyvodit, i když mnohá prohlášení katolické církve (především ta, že i samotná homosexuální orientace je objektivně nesprávná) staví na tradičním vnímání. Pokud dnes posuzujeme homosexuální chování v kontextu personálního vztahu stejně jako sexuální chování v heterosexuálních osob žijících ve vztahu - jak to mimo jiné požaduje skupina "Homosexuálové a církev" (Homesexuelle und Kirche - HuK) - pak by měla pastorace chápat jako svůj cíl pomáhat homosexuálním osobám při tvoření homosexuálního partnerství. Tento postoj a jemu odpovídající pastoraci lze nalézt spíše u liberálnějších protestantských církví a jsou v současnosti stále více spoluzohledňovány v pastorační praxi velkých církví. V principu by pastorace homosexuálních osob měla být vedena ve smyslu toho, že jim, jak stojí v římském listu Kongregace pro nauku víryz roku 1986, "náleží stejná fundamentální identita", jsou stvořeními Božími a z jeho milostmi jeho dětmi, dědici věčného života.
Lit.: H. G. Wiedemann: Homosexuelle Liebe. St 1982; Schreiben der C Doctr. an die Bf. über die Seelsorge für homosexuelle Personen. Ro 1986; J. McNeill: "Sie küßten sich u. weinten....." Homosexuelle Männer u. Frauen gehen ihren spir. Weg. M 1993, W. Müller: H. - Eine Herausforderung für Theol. u. Kirche. MZ 31995.
WUNIBALD MÜLLER
Z němčiny přeložil -par-
in: Petr V. Lochman
Žádné komentáře:
Okomentovat